V kůži humanitární pracovnice

1 března, 2014|Posted in: V kůži druhého

aneb Když je třeba pomoci nemocným dětem…

Pomoc. Jednoduché slovo skrývající řadu možností. Pomoci můžeme nejen bližnímu, jak bývá kázáno, ale i úplně cizímu. Protože cizí je také náš bližní. Pomoci lze sousedovi s dřívím, staré paní s nákupem, nešťastnému řidiči s odtahem vozu. V dnešní době jdou příkladem také mezinárodní pomoci při přírodních katastrofách či slabým státům. A pak jsou, těch je pravděpodobně nejvíce, různé charitativní sbírky. Pro nevidomé, pro sociálně slabé, tělesně postižené a další. Přispívám kde můžu, samozřejmě v rámci svých možností. Stejně jako vy hodíte mince do kasičky na ulici, když vás někdo poprosí, zda něco podpoříte. To je jedna strana mince.

Druhá strana mince, uspořádání sbírky

Vyzkoušela jsem si sama, kolik práce obnáší uspořádání sbírky. Zkusím připomenout krok po kroku, i když možná něco zapomenu. „Ráda bych poděkovala za péči vašeho oddělení, kterou jste věnovali mému nemocnému dítěti. Všimla jsem si tu, že dlouhodobě ležící děti nesmí na hernu a na pokojích se nudí. Nemohla bych vám pro ně přivézt nějaké hračky či něco obdobného,“ ptám se sestřičky, která si chodí s dětmi hrát a vytváří s nimi různé dekorace. „Tak snad, kdyby vám přebývaly nějaké rukodělné pomůcky. Děti rády něco vyrábějí, třeba navlékají korále, malují obrázky, vystřihují, pletou bužírky, to víte, peníze od sponzorů musíme vydat na léky a přístroje, na tyto relativní drobnosti moc nezbývá,“ říká herní pracovnice Liduška Romová. Přikyvuji hlavou. Rozumím. Vždycky jsem dceři něco takového vozila, často tam leží i měsíce. A vždycky jsem podělila i ostatní děti na pokoji, bylo mi jich líto.

A zrodil se nápad

Mířím na městský úřad. „Dobrý den, co vše bych musela udělat, abych mohla uspořádat sbírku pro děti,“ táži se. Ochotná paní poradí, a tak se dozvím, že nejproblematičtější je sbírat na něco peníze, zatímco sběr věcí či hraček má jiné podmínky. Takže volám do nemocnice, zda mi dají potvrzení, že pro jejich oddělení pořádám sbírku rukodělných pomůcek. Pak hledám záštitu. Nacházím. S jejich souhlasem začínám dělat propagaci. Potvrzení z nemocnice namnožím, originál nesu na městský úřad, a další kopie zůstávají zaštitujícímu a pořadateli, tedy mě. Možná by pomohla média. Na vlastní náklady telefonuji, kopíruji a roznáším letáčky. Mám dát někomu peníze do kasičky, nebo si sama poplatit něco, co bude pro dobrou věc, vždyť je to jedno. Začínám ve volném čase obcházet podnikatele a obchody. „Dobrý den, přidáte mi cokoliv pro zábavu dlouhodobě nemocných dětí?“ A podstrkuji informační leták. Někteří mě odbydou hned, jiní se nedůvěřivě dívají. „Chcete papíry, lepidla, štětce, pastelky, barvičky? No, já vám něco teda dám, ale doufám, že si z toho pak neotevřete svoje papírnictví,“ padla i jedna odpověď. Neúspěchy střídají úspěchy. Vcházím do knihkupectví. „Říkáte pro nemocné děti? No, rukodělné pomůcky žádné nemám, ale tak vám dám pár knížek, to děti také zabaví,“ nabízí prodavačka. Další nápad. Pro obyvatele zřídím jedno odběrné místo. Lidé postupně přinášejí tašky, kde jsou jak nové věci, tak věci po jejich dětech, hry, pexesa, pohádky na DVD, bavlnky, zbytky pastelek, hračky a vše, co se dá zužitkovat.

Divadlo přidá i drahou elektroniku

Divadelní soubor Divoch nabízí hodnotný dar. „Můžeme koupit na jeden pokoj třeba televizi či přehrávač, neměli by zájem?“ přišla s návrhem vedoucí souboru Hana Chválová. Volám do nemocnice. „To je senzační, na všech pokojích ještě elektroniku nemáme. Je jedno, čím přispějí, ale nedávno se nám rozbily hry na televizi, ty by se zrovna šikly,“ má radost herní pracovnice. Hlásím stav. Uzavírám sbírku. Páni, je toho docela dost. Asi se mi to do mého osobáku nevejde. Hledám větší vozidlo, protože se mnou pojedou i divadelníci, kteří zdarma zahrají dětem na herně krátkou pohádku.

Den D je tady

Sehnala jsem transportér a ochotného šoféra. Nic nechce, to je zase jeho příspěvek pro děti, že jim to odveze. Mám radost. Nakládáme auto, trvá to docela dlouho, než to rozumně poskládáme. Beru fotoaparát, abych mohla lidem ukázat, kam jejich příspěvky dorazily. Volám do nemocnice, zda nás pustí přes bránu. Ano, očekávají nás. Další práce nás čeká u vchodu. Sestřičky přivezou pojízdné lůžko a nakládáme dárky, které dovezeme na hernu Dětské kliniky v Plzni. Přijímá nás vrchní sestra. Když si odbydeme veškeré formality, přijdou děti, které mohou na hernu, aby se podívaly na pohádku. Pak jdeme za těmi, které chodit nesmí. Nejdříve se však musí použít desinfekce, abychom jim více neublížili. Na pokojích je mi smutno. Nemocné děti sice mají radost z dárků, ale každé se nás ptá, kdy půjde domů. Vidím, že i divadelníci nemají daleko do pláče. Každému dítku něco hezkého poví a darují. Po rozloučení jsme v autě dlouho tiší. Víme, že jsme pomohli, ale víme, že to je kapkou v moři. Kolik je takových dětí? A nejenom těch nemocných, ale také chudých či týraných. Kdo pomůže jim? Můj závěr je jednoduchý. Každý, kdo je zdravý, je i bohatý. Kdyby si každý takový člověk našel své dušičky, kterým by mohl pravidelně pomáhat, svět by mohl být veselejší. Aspoň o stupínek. Zůstala jsem u toho také.

M. Sihelská

abcdef