Z BLOGU STŘÍBRSKÉ DOPISOVATELKY: BEJVÁVALO DOBŘE?

Říjen 31, 2014|Posted in: Obecné

Za našich mladejch let, bejval svět… bejvávalo dobře!

…tolik stará lidová tvořivost. Byl snad sníh bělejší, déšť mokřejší a svítilo slunce víc? Svůj dosavadní život jsem z poloviny prožila za socialismu. Sametová revoluce mě zastihla ve věku něco před třicítkou.

Z raného dětství si pamatuji, jak jsem zůstávala ve školce poslední, protože matka učitelka byla nucena nedobrovolně trávit odpoledne na schůzích, kde erudovaní soudruzi učili učitelky, jak správně vychovávat budoucí generaci, a taky marxismus – leninismus, a jak budovat socializmus, a jak ho uchránit před zlým imperialistou. My s bratrem jsme zatím brečeli ve školce. Dnes chápu, že to pro ni muselo být ještě těžší než pro nás.

V patnácti jsem zjistila, že díru do světa neprorazím s kalhotami zn. Prekon, o kterých se nám soudruzi snažili namluvit, že jsou to džíny. Protože jsem neměla jinou volbu, dostaly šanci. Několik hodin jsem je drhla kartáčem v horké vodě. Prsty jsem si vydrbala doběla, ale u kalhot  se žádaný ošoupaný vzhled nedostavil. Pořád vypadaly jako socialistické prekonky.

Uvědomila jsem si, že pokud chci udělat dojem na své okolí, musím odložit tesilky i tyhle kalhoty, a pořídit si jeansy zn. LEVI´S. Bez nich jsem ztracená, neviditelná a neštěkne po mně ani pes. Natož ten, kterého jsem tajně milovala. Ale až budu mít ty jeansy, tak…

Pro mladší ročníky podotýkám, že tyto bylo sice možné v naší zemi sehnat. Ovšem pouze v Tuzexu, což byla síť obchodů, ve kterých se za valuty nebo tuzexové poukázky (tzv. bony) mohlo koupit západní zboží, které nebylo v normální síti prodejen k dispozici.

Celé dva měsíce prázdnin jsem s vidinou pravých „levisek“ dřela v lese, abych měla na bony, za které koupím v Tuzexu vysněné džíny.

Těžce vydělané peníze jsem skryla do skromného, tehdy téměř neviditelného, záňadří, a s kamarádkou jsme vyrazily do ruchu velkoměsta za účelem obstarání exkluzivní měny. V ulici, ve které sídlil Tuzex, jsme se přichomýtly k mladíkovi oděném od hlavy až k patě do pravé zápaďácké rifloviny.

„Dobrý den, prosím vás, máte bony?“ špitla nesměle ta smělejší z nás směrem k onomu mladíkovi. Byly jsme slušně vychované, ona měla otce důstojníka, já matku učitelku!

„sajaeflkadjiora…, vole,“ slyšely jsme odpověď, ze které jsme znaly jen poslední slovo. Zde si, prosím, povšimněte oslovení, které jak vidno přetrvává po generace a přežívá za každého režimu.

Vekslák se rozhlédl kolem a skrze zuby procedil něco, čemu jsme konečně rozuměly: „Kolik?“ Spadl nám kámen ze srdce, už jsme se bály, že předposlední krok k toužebnému, tolik žádanému získání bonů, ztroskotá na takové banalitě, jakou je jazykové nedorozumění.

Řekly jsme mu náš požadavek. Pohrdavě nás sjel od hlavy k patě. Viděl jen dvě venkovské chudinky. Holky, které celé prázdniny makaly, aby za utržené peníze vylepšily svůj kredit na školní půdě.

Frajersky pohodil patkou, přehodil žvýkačku z pravého koutku do levého a trhavým gestem ruky i hlavy naznačil, ať jdeme s ním. Zatáhl nás do temného průjezdu, kde se měla ona dlouho očekávaná obchodní transakce odehrát. Strachy jsem ani nedýchala. Moje představivost jela na plný koule. Nejdřív nás okrade, pak opíchá, aby nás nakonec úplně zapíchnul, ale touha vlastnit rifle vítězila nad pudem sebezáchovy. Vekslák plival kolem sebe, asi značkoval obchodní zónu. Když mu vypadla žvýkačka, sáhl do kapsy a vyndal celý balíček. Ách, to nebylo Pedro, ale zápaďácká žvýkačka z Tuzexu. Bez dechu jsme sledovaly, jak ji dramatickým pohybem bez mrknutí oka rozbaluje, a světácky strká do úst. Scéna jak z národního. Pak ještě odhodil papírek a mohli jsme přistoupit k byznysu.

A tak jsem za celoprázdninovou dřinu obdržela poukázky, ony bony, s omezenou dobou trvanlivosti. Dlouho se u mě neohřály. Ve zmíněném podniku jsem je ihned směnila za vytoužené levisky.

Moje první pravé džíny.

Sedět se v nich nedalo, přesto jsem v nich strávila svá středoškolská studia, stejně jako moji spolužáci. Vysoukávala jsem se z nich jen na noc. S mojí čistotnou matkou jsem sváděla nekonečný, tvrdý boj, protože měla neustálou touhu je prát. Nosila jsem je až do úplného roztrhání a za celou tu dobu jsme se od sebe neodloučili ani na okamžik.

Kýžený efekt, získat srdce onoho mladíka, se sice nedostavil, ale to bude asi jiná písnička.

Jsou to jen střípky z doby, kdy jsem byla hodně mladá.

Záměrně se v tomto článku nezabývám tím, že vysokoškolsky vzdělaní lidé pracovali v kotelně a kotelníci byli na vysokých postech. Nepíšu o tom, že bez známostí neměl obyčejný člověk šanci sehnat auto, pračku, televizi či dovolenou v Jugoslávii. A o jiném teplém moři se nikomu ani nesnilo. Svět pro nás začínal východním Německem a končil Sovětským Svazem.

Buržoasní původ či vyjádření názoru, který nebyl shodný s propagandou, se nesl ve znamení nemilosti a vyloučení ze společnosti, které postihlo celé rodiny.

Za mých mladých let bylo ve dne světlo a v noci tma. Já ale nemůžu tvrdit, že bych se měla tehdy líp.

Zuzka Součková|