U samotné Kadrnožky ho záhy přivítalo to, co tady očekával: zaparkovaná kuchařčina škodovka, vedle stálo auto servírky Jiřiny Badalové, v zadní části objektu se o zeď opíralo kolo brigádnice Boženy Malé.
Prostě podle dojmů šéfa Karla Smetany byla směna kompletní a čekala už jen na něj. Nad příslovečnou spolehlivostí svých kolegů však pan Smetana toho rána přece jen zapochyboval. To když několikrát marně zvonil u nečekaně zamčeného zadního vchodu a nikdo nepřicházel otevřít.

„Že by to včera večer přehnali a ráno zaspali?“ napadlo ho, ale hned tu myšlenku zavrhl. Vždyť něco takového se mu v podniku dosud nestalo. Nicméně se vrátil do auta pro klíče a sám zkusil odemknout. Marně – z druhé strany zámku mu bránil klíč. „Uvnitř tedy jsou. Ale proč neslyším uklízet, vařit..,“ uvažoval. Přitom udělal pár kroků kolem budovy, nervózně zaklepal na okno… a ono – kličkou zevnitř nezabezpečené – povolilo. Pohledem do lokálu chtěl zjistit, co se tedy děje. Jenže oko odpověď nejprve nenacházelo, až po chviličce bloudění se zastavilo na podlaze u výčepu. Jist si tím nejprve stoprocentně nebyl, leč podezření pojal: „Pod utěrkami a ručníky by mohlo být lidské tělo. No jistě! Vždyť zpod těch hadrů čouhá lidská ruka! Patří ženě? Nebo muži?“

A to nemělo být překvapení jediné. Po zmíněném dojmu, který značně zrychlil jeho tep, si Karel Smetana všiml bufetu, respektive jeho otevřeného okna. Včera ho sám a naprosto spolehlivě zavíral na závoru, od které má klíče jen on. Pak ještě objevil několik podivných otvorů v dalším okně a už začínal chápat alespoň nejzákladnější souvislosti. Takže rychle skočil do svého auta a řítil se na obvodní služebnu policie do nedalekého Boru.

„Kadrnožka je vykradená a spousta okolností se mi nelíbí! Nechte všeho a rychle tam se mnou pojeďte!“ vysypal ze sebe Smetana, aniž reagoval na pozdrav službu majícího praporčíka Petra Doupala.

Znovu se narodil

Zpět na Kadrnožce byli za chviličku.

„Když jsem k vám odjížděl, ještě tady na parkovišti stála žlutá škodovka naší kuchařky,“ vyhrkl pod vlivem dalšího překvapení šéf Kadrnožky a určitě si v tu chvíli neuvědomil, jak důležitou informaci poskytuje policistovi. Ten pochopitelně zpozorněl – nejen kvůli nezbytné větší dávce opatrnosti, ale také s ohledem na teď už jistou okolnost, že ještě před dvaceti minutami a za přítomnosti vedoucího Smetany byl na místě činu i pachatel. Ano, pachatel, tím si byl praporčík Dupal jist, třeba už jen s ohledem na díry v oknech, které jako následky střelby identifikoval spolehlivěji než restauratér.

„Dostaneme se tam zadním vchodem?“ neváhal Dupal čas.

„Bez úspěchu jsem se snažil dveře otevřít už před tím, než jsem přišel k vám,“ odvětil Smetana. „Podívejte se, že…“ Vtom se zarazil, neboť teď klíč do zámku vklouzl bez problémů a snadno se také dalo odemknout. V příští sekundě praporčík vkročil do objektu. A když se záhy vrátil, dalo se z výrazu jeho tváře vyčíst, že tady vůbec nejde o všední vloupačku, jakých každá noc přinese hned několik.

„Člověče, vy jste se možná znovu narodil! Kdo ví, co by se stalo, kdybyste se místo cesty k nám dostal sám dovnitř,“ povídal a otřel si zapocené čelo. „Těm v hospodě už nepomůžeme. Volám do Tachova pro kriminálku.“
Výjezdovou skupinu okresní kriminální služby na Kadrnožku přivedl nadporučík Jiří Zídek, který se hned se svými lidmi pustil do práce. A my vás nebudeme napínat – u výčepu po několika krocích a pod hromadou ručníků tam v tratolišti krve objevili mrtvé tělo servírky Jiřiny Badalové.

„Vysílačkou z auta požádejte operačního důstojníka, ať o případu uvědomí krajskou kriminálku. Bude dobře, když sem hoši s sebou vezmou soudního lékaře. Technici mohou počítat s tím, že se tu dost střílelo,“ zdůraznil Zídek. Potom vešli do kuchyně, jejíž krví potřísněná podlaha slibovala další nepříjemný díl tragédie. Ke kulisám tu patřila rozsypaná bedna cibule a hromada dalších zakrvácených ručníků. Když nadporučík jeden z nich odhrnul, bylo jasné, že tu leží další mrtvá žena, která byla identifikována jako kuchařka a majitelka chybějící žluté Škody 110 R coupé Marie Pecková. Ve spojovací chodbě potom policisté našli rovněž zastřelenou brigádnici Boženu Malou.

„Ještě chybí číšník Petr Vaněk. Devatenáctiletý kluk, který nám chodil pomáhat jen na víkendy,“ hlesl zdrcený vedoucí Smetana. A záhy byla i tato jeho připomínka vyjasněna. Vaněk byl nalezen – jak v tomto případě jinak než zastřelený – na podlaze služebního pokoje. Vrah ho tam překvapil snad ještě v posteli.¨

Žádný z přítomných v té chvíli netušil, kdo a proč na Kadrnožce zabíjel. Čtyři oběti však znamenaly, že vyšetřovatelé jsou u jednoho z nejzávažnějších západočeských zločinů od více než tři desetiletí staré záležitosti známého vraha Pilčíka.
Kolem jedenácté hodiny na místo činu dorazili specialisté z Plzně – další kriminalisté, vyšetřovatelé, technici, v týmu přijel také soudní lékař MUDr. Václav Pata, který ještě před pitvou konstatoval: „Všichni byli zastřeleni, některé z ran padly z bezprostřední blízkosti. Dobu smrti odhaduje mezi šestou až osmou hodinou ranní. Už jsem viděl hodně, ale tohle…“

Vrah prchá Š 100 R

Jistěže tou dobou už běžela rozsáhlá pátrací akce. Ta se z okolí Boru nejprve rozšířila na Tachovsko, potom do sousedních okresů i celého kraje a chystala se dosáhnout i za západočeské hranice. Všichni zainteresovaní policisté přitom počítali s tím, že vrah pravděpodobně prchá ve žluté Škodě 110 R coupé, státní poznávací značky TCA-…

Do intenzivního vyšetřování i rozsáhlého pátrání pak vpadla důležitá zpráva, kterou tlumočil operační důstojník tachovské policie: „Právě oznámil armádní major Emil Čeček, že od jejich útvaru kolem třetí hodiny v noci ze stráže zběhl voják Viliam Herz. A pozor! Je ozbrojen samopalem se stovkou nábojů!“

Další, rámec případu významně dokreslující svědectví na sebe nenechalo dlouho čekat. „Mám sice dovolenou, ale na Kadrnožku jsem přijet musel,“ řekl zástupce vedoucího motorestu David Frýda. „Byl bych špatný hostinský, kdybych nevěděl, že zrovna dneska má být ve službě taky kuchařka Marie Pecková. Proto mi bylo divné, když jsem kolem jedenácté hodiny její „erko“ – zaparkované na krajnici – míjel u Mariánských Lázní. Bliknul jsem světly svého auta, ale odpověď nenásledovala žádná. Kdo ve žlutém kupé seděl, to nevím. Hrozně lilo. Proto jsem zastavil, že couvnu zpátky a Peckové se zeptám, proč není ve službě. Ovšem vtom se škodovka divoce rozjela… Doma jsem se dozvěděl o zdejší tragédii, a tak sem jedu jako k ohni.“

K této důležité výpovědi za chvíli přibyla další. „Asi v půl čtvrté ráno jsem potkal na silnici z Boru ke Skviřínu vojáka se samopalem přes rameno,“ vzpomínal Bartoloměj Berka, muž z nedaleké obce. „Původně jsem mu chtěl zastavit, ale pak jsem si to rozmyslel. Se stopaři to není jednoduché a ten voják – abych pravdu řekl – ani nestopoval.“

„Buďte rád, že jste jel po svém. Kdo ví, zda byste třeba teď taky…“ pomyslel nadporučík Zídek a oknem sledoval, jak pracovníci pohřební služby do černé Škody 1203 zasunují další rakev. Inu – mrtvá těla tu už k vyšetřování nikdo nepotřeboval, naopak, jejich přítomnost jen umocňovala tíživou a dusnou atmosféru.

První housle nyní ale nehráli kriminalisté a vyšetřovatelé, v této fázi se maximum policejních sil soustředilo na pátrání po žluté Škodě 110 R coupé, ve které podle všeho prchal vojenský zběh a vrah Viliam Herz. Leč v celém zbytku dne ani během noci nepřišel jediný pozoruhodný signál.

Až v neděli odpoledne se do řídícího štábu akce ozvala jedna z hlídek: „Hledaná žlutá Škoda 110 R coupé obsazená jedním mužem jede od Karlových Varů směrem na Plzeň. Na náš pokyn k zastavení řidič nereagoval. Vůz sledujeme…“
Byly dány jednoznačné pokyny, ze kterých kromě mnoha jiného vyplynulo, že ostře sledované auto s ozbrojencem za volantem nesmí za žádnou cenu proniknout do plzeňských ulic. Právě proto policie zaujala postavení na kraji Plzně, na Košutce, kde se soustředila patřičná technika a pro všechny případy nechyběli ani specialisté – střelci, kteří cíl nikdy neminou. Konečně se žlutá škodovka objevila a nebylo pochyb, že její řidič ví, oč tu běží. Policejní nasazení bezpochyby nepřehlédl, nicméně na rychlosti neslevil. Tak se stalo, že v nepříjemné zatáčce na kraji Plzně nezvládl řízení a havaroval v příkopu.

Následovala chvilička napjatého klidu, která se zdála jako věčnost. Potom přišel rozkaz, několik policistů se zvedlo z úkrytu. Dávka ze samopalu, která se vzápětí ozvala, jim ale nepatřila. To čtyřnásobný vrah sám nad sebou vynesl rozsudek. Když uniformovaní policisté doběhli k automobilu, Viliam Herz už nedýchal.

Veškeré daktyloskopické, balistické a další expertizy potvrdily, že čtyři nevinné lidi z vojenského samopalu zastřelil právě voják Viliam Herz. Usvědčovaly ho i šaty číšníka Petra Vaňka, ve kterých byl oblečen. Zkrátka – o jeho vině nemohlo být pochyb. Ovšem motiv a okolnosti toho, co tenkrát Kadrnožka zažila, se už nikdo přesně nedozví. Nelze sice vyloučit zlodějské či sexuální pohnutky, o kterých se tehdy v souvislosti s případem mezi veřejností hovořilo, ale při hledání podrobností bychom se dostali jen na tenký led pouhých domněnek.

Jiří Soukup (zpracováno dle skutečné
⋌události z roku 1981,
 jména aktérů jsou změněna)