Z BLOGU ZUZKY: SRANDA MUSÍ BEJT

Červenec 5, 2015|Posted in: Články

Sranda musí bejt. I kdyby na chleba nebylo

Smích je kořením života. S úsměvem jde všechno líp. Smích snižuje hladinu stresových hormonů a pozitivně ovlivňuje hladinu cukru v krvi. Tak, i když nám není vždycky do smíchu, zkusme se alespoň usmát.Jdu po ulici a všímám si, jak málokdo se usmívá. Proč se lidi pořád mračí? Když jsem po revoluci vyjela poprvé do Švědska, byla jsem v šoku. Všude jsem potkávala lidi, kteří se usmívali. Na mě. Jen tak. Moc se mi to líbilo.

Lidi, zkusme se na sebe trochu usmívat, uvidíte, že nám bude líp.

Já se směju odjakživa ráda. Ovšem občas mě v nevhodnou dobu přepadají nekontrolovatelné záchvaty smíchu.

Ve druhém ročníku gymnázia jsme dostali na dějepis mladou krásnou absolventku jakési školy. Byla jen o pár let starší a z dějin toho věděla přibližně stejně jako my. Ovšem vypadala jako modelka. Dnes by určitě sbalila nějakého hokejistu. Koncem sedmdesátých let jí nezbývalo nic jiného než učit puberťáky. Kluci zapomínali dýchat, když vcházela do třídy, my holky jsme nedýchaly závistí. Po zazvonění si sice dávala na čas, ale když konečně dorazila… áách… pohodila svými dlouhými hedvábnými vlasy: „Posaďte se!“ přičemž milostivě pokynula rukou. Pak na katedru odložila kabelku, vedle ní sebe. Nohu přes nohu. Klukům vypadávaly oči z důlků ve snaze zahlédnout víc, než je dovoleno. Zálibně si přepočítala prsty, zkontrolovala nalakované nehty a opatrně, aby se lak neodřel, vytáhla z kabelky notes.

„Ták kdopak půjde dneska k tabuli? Petrák!“

„Petrák chybí,“ bez mrknutí oka oznámí svou nepřítomnost Petrák.

„Tak kohopak tedy si vyvoláme?“

Dívám se do lavice, dělám, že tu nejsem. Jsem dutá jako bambus a vím, že bych se nedokázala zachovat jako Petrák. Nemám Petrákovo koule. Jen si opakuju v duchu: „Mě ne, mě ne,…“

„Tak pojďte vy, Hurtlová!“

Hurtlová se zvedne, ze mě spadne napětí, z ostatních taky a ze třídy se stává diskuzní fórum. Někdo si čte, někdo opisuje úkol z matematiky, někdo ještě snídá, někdo už svačí, někdo si povídá, někdo napovídá a někdo se pokouší dospat proflámovanou noc.

Paul se zvedá z lavice: „Támhle je pavouk, souško, jdu ho zašlápnout.“

„Souška“ asi neslyší a dál se věnuje Hurtlové. Co si tam ty dvě spolu povídají, je ve hvězdách. Možná řeší barvu laku na nehty, možná probírají otroctví.

S Irenou se na sebe podíváme. Usmějeme se, a bezdůvodně zničeho nic se začneme chechtat. Zpočátku se může zdát, že půjde jen lehký o závan smíchu. O zpestření nudné hodiny. Ale smích nejde utišit, naopak nabírá na síle. Irena jej dokáže ovládnout, mně to nejde. Dusím ho v dlaních, ve svetru, stále sílí. A najednou, jako když trubka spustí sólo, ze mě vylétne hlasitý řehot, který nedokážu zastavit ani umlčet, i když hodně chci.A pak, že prej všechno jde, když se hodně chce. Ležím na lavici, z očí mi stříkají slzy, tělem otřásají výbuchy smíchu a z hrdla se ozývají nekontrolovatelné zvuky dušené předloktím. Když zvednu hlavu, poprskám záda těm, kteří mají tu smůlu, že sedí přede mnou. Když už, už se zdá, že bude klid, rozhlédnu se kolem a z mého nitra vyrazí další vlna řehtání a hýkání. Kobyla by vedle mě zrudla hanbou. V duchu si přeříkávám: Kdo se směje neví čemu, podobá se přihlouplému. Nepomáhá to!

I lachtan by pochopil, že to je na profesorku už moc.

Zvedne hlavu, pohodí vlasy, prohlédne si nehty, napřímí své tělo, přísně se na mě podívá. Přeskočí jí hlas, když zařve jako lvice: „Okamžitě běžte za dveře!“ Vztyčeným ukazováčkem namíří nejdřív na mě, pak na dveře. Poněkud zbytečně. Jiná smíchy řvoucí, nekontrolovatelné zvuky vydávající holka tady už není a dveře jsou ve třídě také jenom jedny.

„Vraťte se, až se uklidníte!“

Mým tělem otřásají výbuchy smíchu ještě, když jsem zavírám dveře.

Školní chodba. Při hodině nepřirozeně tichá, smutná až hrozivá. Smích mě okamžitě přejde. Na mlčenlivé temné chodbě si rychle uvědomím nevhodnost svého chování. V okamžiku jsem klidná jako hladina řeky nad jezem. Pamětliva slov kantorky beru za kliku a vcházím dovnitř. Stačí jediný pohled na třídu a další záchvat smíchu na sebe nenechá čekat. Vyprsknu smíchy, až mi culík poskočí.

„A hele, slečna je nějaká veselá, tak nám pojďte ukázat, co umíte kromě smíchu.“

Dějepisu jsem nikdy nijak nehověla, neměla jsem štěstí na učitele, který by mě dokázal pro dějiny nadchnout a nebavilo mě tupé biflování letopočtů. Vždy jsem se něco naučila, nechala se vyvolat, a pak až do dalšího nabiflování v klídku spala na vavřínech. Díky tomu jsou dodnes v mých historických znalostech mezery dosahující velikosti černých děr. Ale pozor! Data jako 1212 – Zlatá bula sicilská, 1620 – bitva na Bílé hoře, 1415 – upálení Mistra Jana Husa, 1348 – založení Karlovy univerzity a pak ještě asi tři vám odrecituji i o půlnoci.

Tenkrát se mě nezeptala na nic, co bych znala.

„Máte za pět a teď se smějte!“

Popravdě, moc do smíchu mi nebylo.

Už tehdy jsem pochopila, že smích sice je všelék, ale měl by se dávkovat ve správnou chvíli. Není dobré se smát na pohřbu, ve škole při vyučování, při slavnostním předávání maturitního vysvědčení, či ve chvílích, kdy vás tchyně vážně poučuje, že takhle se ty děti nevychovávají. Jednou z nejnevhodnější chvílí k nekontrolovatelným záchvatům smíchu, které mě přepadaly bez vyzvání, bylo, když zemřel Brežněv a republiku zasáhla smuteční atmosféra. V televizi a rozhlase vysílali pouze Chopinův Pohřební pochod a já se mohla umlátit smíchy.

Přesto je smích nebo alespoň úsměv ve většině ostatních situací vhodný.

Něco vám řeknu. Posaďte se, aby to s vámi nešlehlo. Život končí smrtí. Každý. Smrt není veselá, a proto se smějme, dokud jsme tady.

Zuzka Součková

http://zuzkasouckova.blog.idnes.cz/c/467225/sranda-musi-bejt-i-kdyby-na-chleba-nebylo.html