V KŮŽI ZMRZLINÁŘKY

Červenec 9, 2015

Tak tu máme zase léto a už jsem dlouho nenapsala nic na téma V kůži. Musím se polepšit. Kdo pravidelně čtete deník, jistě víte, že pár profesí už jsem si na jeden den či dva zkusila. Připomenu archeoložku v Ostrově či zbrojnoše na divadelních prknech se souborem Divoch.
Léto je parné až kruto-kruté, teploty nad 30°C jsou pro mě likvidační. A kdo ví, jak se lidé chladí ve městě, kde není koupaliště ani bazén?  Správně, jdou na pořádnou porci zmrzliny. A tak pojďme se podívat, zda je prodavačka zmrzliny vysněným povoláním?
Neděle dopoledne. Koukám, koukám, jak to venku vypadá. Nebude pršet? Kdyby pršelo, mohla bych se pěkně válet doma. Ale ne, teploměr se už hrabe nad dvacet a sluníčko se pěkně směje. S lítostní kouknu na poflakující se rodinu a vyrážím. Cvaky cvak, dvéře letí, vcházím do dveří. Skoro jako polednice, však je jen necelá hodina po poledni. Tak zamícháme zmrzlinu ve stroji, zapnu mražení, zkontroluji tříště, dám mrazit i míchat. Ještě je zavřeno, ale už vchází zákazník. „Máte pomerančovou?“ ptá se. „Mám, ale zatím tekutou, musíte chvilku počkat, ještě je zavřeno,“ odvětím.  Zákazník se omlouvá a vyjde se slovy, že se vrátí.
A já rychle pokračuji, než se mi zaplní obchůdek. Připravím kasu, mám drobné? Jo, dobré je to, snad více pětikorun by to chtělo, ale třeba přibudou se zákazníky. Voda teče, lednička rozsvícena. Honem zástěru, vymydlit ruce, svázat vlasy. Takový vlas na kopečku zmrzliny může být v podstatě pro zmrzlináře likvidační – zvlášť ten můj dlouhý. To by asi byla reklama! Mám čtyři zmrzliny a pět tříští. Jejda, vanilková a čokoládová zase dochází, musím ji ještě přichystat. To také není jen tak, namíchat správně zmrzlinu. Každá má jiný poměr vody a ingrediencí. Musí to být přesně. A nejdůležitější je všechno pořádně, ale opravdu pořádně rozmíchat. Jakmile jsou cucky, ucpou trysky a navíc zmrzlinka nebude moc pěkná, ani dobrá. Další zákazník. Zkusím zmrzlinu, ale ještě není moc pevná. Pán se směje, říká, to je asi pivní, že? Oranžová, tekutá, jen čepice jí chybí. Směji se s ním. Slíbil, že si odskočí do ulice a hned přijde. Tříště už také začínají být správně ledové a já už jen pověsím praporek nad dveře, který do dálky hlásí, už je otevřeno! Najednou je plný obchod, děti štěbetají jedno přes druhé, každé mrně natahuje ručky po zmrzlině. A točíme, mini jednu otáčku, malou dvě, velkou tři a maxi – ta je prostě maxi, tu bych ani nesnědla. Nemyslete si, natočit pořádně zmrzlinu, to je tedy kumšt!  Když mě to Jitka učila, nestíhala jsem sledovat, jak byla rychlá a  šikovná a dodnes ji obdivuji. Tak skvělou zmrzlinu, aby vypadala jako vymodelovaná, takovou asi nikdy nedokážu!  A jedu, jedna hodina střídá druhou, od stroje jde horko, potím se, za tři hodiny mě od shýbání k trysce začínají bolet záda i nohy. Fronta, fronta, sakra, já tak moc potřebuji na záchod…Točím, počítám, a křížím nohy současně. Hele, už mám něco na noze, že bych to pustila, aniž bych si všimla? Sklápím zrak, abych s úlevou zjistila, že mi na nohu kápla zmrzlina. Uf, mám to na kraji, zákazník, honem za ním a zamykám – cedulku na dveře, že za chvilku jsem opět tu.  A jedu dokola deset deka, dvacet deka, jejda, co to melu, to zpíval Michal Tučný, já musím zpívat malá zmrzlina, velká tříšť, dva velké sorbety…
Ach, ouvej, záda bolí, mám 170 cm a zmrzlina se točí přeci jenom níže a sedět se u toho nedá.  Doplním další zmrzlinu, čokoládovou, copak bych mohla mít zítra? Že bych prubla višňovou a třeba kiwi. Jo, to by šlo, to naplánuji..
„Dobrý den, máte ještě otevřeno?“  ptá se další zákazník. „No, jistě, my máme až do osmnácti hodin,“ lákám človíčka na sladkou pochoutku. „Jo, já jenom, že je půl sedmé,“ řehtá se pán. Kouknu na hodiny a je to tak. „No, tak dnes a je do půl sedmé, extra pro Vás,“ říkám vesele a přemýšlím, jak je možné, že mi to tak rychle uteklo?
Za pánem zamykám. Začnu s úklidem, umýt stroj, trysky, lednici a vše kolem, také umyvadlo, závěrem podlahu. Spočítat kasu, tu musím předat šéfové. Vše vypnuto, mašiny jedou na úsporný režim.  Zamykám a pádím k rodince. Po deseti krocích se zastavím. Zamkla jsem? Vrátím se ke dveřím, abych zjistila, že jsem zamkla, ale nad hlavou mi vlaje praporek, že je otevřeno. Ach jo, to jsem truhlík. Sundám praporek, stočím, odemknu, praporek dám na místo a opět odcházím a zamykám.
Doma říkám, uf , to byl den, to bylo hic, to bylo lidí. Je tu někdo, kdo by za mě udělal véču? A večer v posteli si říkám, zamkla jsem?
OLYMPUS DIGITAL CAMERA OLYMPUS DIGITAL CAMERA