STŘÍBRSKÁ OBYVATELKA POMOHLA SBÍRKOU DOMOVU V MILÍŘÍCH

29 prosince, 2015|Posted in: Obecné

2 635x přečteno

Do domova pro osoby se zdravotním postižením občas jezdí Kristina Götzová Fiedlerová ze Stříbra. Letos jim přivezla peníze na novou keramickou pec. Poprvé tam byla před 15 lety, kdy ji tehdejší zaměstnavatel požádal, zda by tam za firmu neodvezla sponzorský dar. „Tehdy byl také adventní čas. Nezaváhal jsem a hned jsem tam jela. A jezdím tam nyní pravidelně, každá návštěva mě zahřeje u duše. Cítím tam to, co asi nejde jen tak popsat a ani vysvětlit. Cítím tam životní sílu a optimismus, radost ze života, v kombinaci s lavinou neuvěřitelného štěstí. A to trvá už celá léta,“ říká Götzová.

Letos v dubnu však přišel nápad, Kristina Götzová Fiedlerová při pravidelném setkání přemýšlela, čím udělat těmto lidem radost a jak to zrealizovat. „V hlavě to nabíralo na obrátkách a já ani nestačila řídit. V tu chvíli zvítězil můj prvotní nápad – založit si vlastní charitu či nadaci, nebo jak to nazvat, a být tak prospěšná. Zatelefonovala jsem řediteli domova a domluvila si s ním osobní schůzku přímo u něho v kanceláři. Přijela jsem v přesně danou hodinu, vyndala tužku a blok a začala si zapisovat, co by tak nejvíce potřebovali, co jsem schopna jim třeba občas koupit ze svých financí, nebo zapojit známé i neznámé lidi. Nechrlili to na mě, jak jsem si původně myslela, ale o pár potřebných věcech se po chvilce přemýšlení nakonec zmínili. Při psaní mých poznámek mně bylo jasné, že to zvládnu postupně i sama, že to nejsou žádné přehnané požadavky. Ten pocit, že mohu být někde prospěšná a užitečná, mě hřál u srdce. Během řeči tam najednou zazněla zásadní věta, která to hlavní ve mně odstartovala, aniž bych si to tak moc v daný moment uvědomovala,“ říká.

Mezi slovy totiž padla věta, že by domov do budoucna uvítal novou keramickou vypalovací pec, protože ta původní tam už dosluhuje. Ovšem finance zatím na ni nejsou. „To byla pro mě ta výzva, celou cestu domů jsem si v hlavě rozvrhovala, pořád se mi do popředí cpala myšlenka na tu zmiňovanou pec a nešla a nešla potlačit. A nakonec zvítězila a cíl byl jasný. Nazvala jsem ho pro sebe „osobní charita pro pec“. Byla jsem přesvědčená, že až nastane ta pravá chvíle, akci odstartuji, a pak už to snad půjde ráz na ráz. Dobrá představa toho, kdo ještě v životě nic takového nevyzkoušel. Ale všechno je jednou poprvé, “ vypráví.

Jak teda akce začala?

Promyslela jsem si text své řeči a jako první jsem vyrazila do firmy k mé známé – Monice, společnici stavební firmy. Uvidím, řekla jsem si, jak se na vše bude tvářit, a možná, že mě veškerá iniciativa přejde. Vyslechla mě jako správný slušný člověk, byla přívětivá, pochopila a určitou finanční částku přislíbila bez jakéhokoliv zaváhání. Odcházela jsem s pocitem, že na tom vůbec nic není a přesvědčená o tom, že to musím dokázat. A tak se to všechno naplno odstartovalo.

Vybrala jste finanční částku 40.500,- Kč. Jste s její výší spokojená?

Spokojená samozřejmě jsem, ale abych se přiznala, netroufla jsem si odhadnout, na jakou částku se až dostanu. Měla jsem upřímnou radost z každého daru. Přispívali mi nejenom drobní podnikatelé, které jsem oslovila, ale část financí byla i z řad mých přátel. Pokud jakoukoliv výši peněz přislíbili, v Milířích s nimi sepsali smlouvu a peníze byly převedeny na bankovní účet domova.

Byl někdo, kdo Vás odmítl?

Přispět odmítlo minimálně oslovených, a zrovna ti, od kterých bych to nejméně čekala. Stalo se mi v jedné větší stříbrské firmě, že mě jeden z majitelů nenechal ani domluvit první větu, což už jen to je vrchol neslušnosti. Přesto jsem poděkovala, pozdravila a hrdě odešla se vztyčenou hlavou a s úsměvem. Co jsem si v duchu myslela, je asi všem jasné. Ale asi nejvíce mě zklamal jeden mladší majitel a zároveň výrobce masa a uzenin, který argumentoval tím, že by musel domov od něho pravidelně odebírat jeho produkty. Sice mě to v tu danou chvíli vzalo trochu energie a elánu, ale nakonec jsem se zpátky nakopla a řekla si, že mě přece nemůže odradit nějaký nezdar.

A kdo Vás nejvíce překvapil?

Velice příjemně mě překvapil syn majitele pekařství, mladý kluk, kterého jsem do té doby neznala. Když jsem mu nastínila a vysvětlila o co jde, řekl, ať mu napíši telefonní číslo, že se rozhodne, a pak se mě ozve. Znám to, řekla jsem si v duchu, číslo někam odloží, řekne si, bába jedna bláznivá, to by mohl chtít dnes každý, a nic jsem od toho neočekávala. Za několik dní zatelefonoval, ať se zastavím, že mi přispěje.

Byl někdo z oslovených pro Vás více zajímavý?

Jednala jsem třeba s panem poslancem Ing Votavou, který mi přispěl za svou rodinu, se senátorem Mgr. M. Nenutilem, osobně i s vítězem letošní „Tour de France“ Z. Štybarem, s hercem J. Čenským, ale zajímaví byli opravdu všichni a všem patří moje veliké poděkování.

Chcete ještě někomu zvlášť poděkovat?

Bylo by slušné, když už o sponzorování píši, zmínit se i o tom, že pár mých známých, kteří ví, pro co jsem se zapálila, samo ze své iniciativy zakoupili některé potřebné pomůcky a dary, aniž by čekali na nějaké děkování. Brali to jako samozřejmost. Dokonce v jedné fabrice v Milíkově udělaly pracovnice jedné směny sbírku na dětský kolotoč nad postýlku a zakoupily ho.

Bude Vaše „osobní charita pro pec“ pokračovat?

Paradoxně musí, protože v tiskárně mě navrhli a připravili dva symbolické šeky. Měla jsem si z nich vybrat ten hezčí a dopsat finanční částku. Ten druhý mi tedy zůstal a to je pro mě nová výzva. Ale veškeré zážitky s tímto spojené jsou zaznamenány v mé nové knize, která je již skoro dokončena a vyjde na jaře.

PODĚKOVÁNÍ TĚMTO SPONZORŮM

Vlková Partners s.r.o.

Pohřební služba – Stříbro p. M. Bednářová

M.P.A. spol. s r.o.

Auto-moto M. Krejčí

Pekařství Kuric

Čerpací stanice J. Ruta

Štybar s.r.o.

Hotel U Branky

Foto P. Trávníček

Stavební a zemní práce J. Zíka

Ing. V. Votava s rodinou