Ken se samopalem

Dětinské úsměvy na umělohmotných tvářích umocňují zrůdnost masakrů Němců i nesmyslnosti dosídlování pohraničí po jejich odsunu. Aby vznikly co nejvěrohodnější obrazy událostí, dostaly postavičky dobové kostýmy i modely v té době používaných zbraní, například nechvalně známé útočné pušky MP 44.

Lukáš Houdek vystudoval romistiku na Univerzitu Karlově v Praze. Fotografuje od roku 2005. Pro nairobskou organizaci MYSA v roce 2008 dokumentoval následky genocidy po volbách. Jeho práce je zastoupena ve sbírkách v Německu, Polsku, na Slovensku i jinde.

„Když o těch hrůzách čtete, neuvědomíte si pořádně, co se stalo. Až do chvíle, dokud to neuvidíte jako obraz. Fotografií se ale mnoho nedochovalo. Proto jsem využil panenky,“ líčí fotograf Houdek.

Během přípravy užil celou řadu archivních materiálů a záměrně se vyhnul líčení pamětníků. „Nechtěl jsem se nechat ovlivnit nepodloženými informacemi. Když jsem svou práci zveřejnil, právě pamětníci reagovali kladně. Obvinění ze zesměšňování bylo málo,“ poznamenal fotograf.

Habermannův mlýn

Kostýmy pro pózující panáčky vytvořila Jana Edrová, která do té doby šila oblečky právě pro „Bárbínky“ a její společníky. „Ony ty uniformy jsou titěrné a tak dalo práci vymyslet, jak je dozdobit detaily. S Lukášem jsme si posílali tam a zpátky fotografie. Bylo to velmi pracné,“ líčila.

Rodina prý z toho ale nebyla moc nadšená. Ale tato tematika prý Janu Edrovou oslovuje, má ráda filmy jako je Habermannův mlýn a další.

„Nakonec jsme zapátrali v minulosti a zjistili, že i my máme v rodu sudetské Němce. Dokonce vlastnili mlýn v horách. Osudy, jež výstava popisuje, nejsou anonymní. Líčí skutečné příběhy konkrétních lidí. Leckdy ani nevíme, že se nás osobně dotýkají,“ podotýká návrhářka.

Umění zabíjet

„Umění zabíjet tvoří série pětadvaceti fotografií, rekonstruující vybrané masakry německého civilního obyvatelstva v Československu v roce 1945,“ popisuje Tomáš Okurka, historik a kurátor výstavy z ústeckého muzea.

Mezi koncem války a Postupimskou dohodou, která podmínky vysídlení Němců z českého pohraničí upravovala, byly zavražděny tisíceněmeckých civilistů. Bohužel včetně těch, kteří se podíleli na protinacistickém odboji, také cizinců a dokonce i Židů.

Strůjci brutálních činů byli často příslušníci Revolučních gard, obdobně jednali i někteří členové Rudé armády a obnovované československé armády i řadoví čeští občané, toužící po pomstě.

Žít vedle vrahů

„Po vypuknutí násilností mnoho též Němců spáchalo z obavy z nadcházejících událostí sebevraždu. Ti, kteří to přežili a nebyli odsunuti, pak často vedle vrahů svých blízkých prožili zbytek života. Bez možnosti dojít spravedlivého soudu. Hovořit o těchto zločinech nebylo dovoleno,“ pokračuje historik Okurka.

Ani v současnosti řada Čechů o správnosti tohoto způsobu odplaty nepochybuje. Kontroverzní, až nenávistné reakce české veřejnosti po zveřejnění Houdkových fotografií na sebe nedaly dlouho čekat. Objevily se prý už při pražské premiéře.

Umění dosídlit

Umění dosídlit chronologicky navazuje na projekt Umění zabíjet. Vychází z archivních materiálů ze složky takzvané Dosidlovací komise. Ta leží ve Státním okresním archivu v Tachově. Dokumenty popisují především vzájemnou komunikaci mezi touto komisí a lidmi, kteří v 50. letech dosídlili Stříbro a širší okolí.

Autenticky ukazují, jak nábor dosídlenců vypadal. Jak se v neutěšeném pohraničí žilo. Jak tehdejší úřady v rozporu s budovatelskou propagandou manipulovaly s fakty. I to, že se dosídlenci nesměli vrátit do svých původních domovů.

„Ti lidé přišli do pohraničí s vidinou na lepší život i kvůli ekonomickým výhodám, jež tehdy poskytoval stát. Mnohým z nich se tu ovšem dodnes nepodařilo zapustit kořeny,“ dodává ústecký  historik Tomáš Okurka.