Z BLOGU ZUZKY – ZAMYŠLENÍ NA NEDĚLI

Červenec 30, 2017

MOBIL – sluha nebo pán?
My máme mobily, aby nám sloužily. A co když se vybijí? Pak jsou nám nanic. Hlavně, že máme mobily, bez nich bychom už nežili.

Když jsem byla malá, neměli jsme žádný telefon. Šlo to. Nevolali jsme si několikrát denně. Rodiče přes den nikdy nevěděli, kde se potulujeme. Když jsme s bratrem nepřišli domů včas, volala máma z okna: „Zuzko, Jirko, domů! Večeře! Ihned!“ Když jsme nereagovali na přísný hlas matky učitelky, vyrazila na ulici, pobíhala mezi paneláky, zvonila na známé. Určitě byla vystrašená, což se poznalo hned, jakmile jsme se našli. Dostali jsme na zadek a několika denní zákaz běhat venku. Tenkrát nám to hodně vadilo. My jsme totiž měli svoje sociální sítě na schodech paneláku, kde jsme se scházeli, starší poučovali mladší. A taky v křoví za sídlištěm, kde vznikaly první lásky, zkoušeli jsme první polibky, první cigarety, prožívali první nedorozumění, první hádky i rvačky.

Rodiče tenkrát nehlídali každý náš krok a šlo to. Bylo jsem vždycky mile překvapená, když jsem se vrátila ze školního výletu a máma, přestože nevěděla, kdy přesně dorazíme, byla doma.

Pak jsem byla větší a pořídila si svoji rodinu. Po dlouhých letech plných žádostí o telefonní linku jsme milostivě byli soudruhy vyslyšeni. Hurá, spojeni se světem. Po večerech vykecávám s kamarádkou na druhém konci republiky. Když se dítě včas nevrací z venku, volám z okna, zvoním stejně jako kdysi před dvaceti roky má matka na rodiny jeho kamarádů. V den, kdy se dítě mělo vrátit ze školního výletu, raději celé odpoledne čekám, abych byla doma, až přijede.

Pak jsem byla ještě větší, pokrok se nezastavil, a přišly mobily. Vlítly mezi nás jako kobylky. Obsadily všechna volná místa. I naše náctileté děti našly pod stromečkem tlačítkovou Nokii. Ovšem pro mě, jako matku, to neznamená, že se budu o děti méně bát. Kdykoli jsem své teenagery mobilem sháněla, když nepřišly domů včas, telefon zásadně nebraly. Má fantazie pracovala naplno, v černých barvách jsem viděla, jak mým dětičkám někdo ubližuje. Předpokládám, že to tak funguje pořád a uvědomuji si, že zakázat dětem dnes běhání venku je kontraproduktivní. Dnešní děti nemají potřebu scházet se na schodech. Setkávají se virtuálně prostřednictvím svých smartfounů z tepla domova.

Díky mobilním telefonům je život jednodušší.

Třeba máme domluvenou schůzku. Dříve jsme tam museli jít, i kdyby hrom bil, protože jsme nechtěli být za hulváty. Dnes, když se nám nechce, nebo se něco změní, zvedneme telefon a omluvíme se. Přijali jsme je do svých životů a plně na ně spoléháme.

Tuhle jsem čekala jednu osobu.
Nepřišla.
Je spolehlivá. Bezdůvodně by se na mě nevykašlala. Mám strach, jestli se jí něco nestalo.
Chci jí zavolat.
Telefon leží na dně tašky zcela vybitý.
Nemůžu jí zavolat.
Ona mi poslala zprávu, proč nedorazí.
Zprávu jsem nepřečetla díky vybitému telefonu.

Ano, technika je dokonalá, mnohem dokonalejší než my, ale protože ji ovládá jen člověk, může selhat. A proto na ni zcela nespoléhejme.

Uvědomme si, že nám má sloužit, nikoli nás ovládat!

Autor: Zuzka Součková

Zdroj:  http://zuzkasouckova.blog.idnes.cz/

http://zuzkasouckova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=609167