Pistole je zbraň. Zbraň do rukou nepovolaných nepatří. Některé ženy patří mezi nepovolané. A takovým ženám nepatří do rukou zbraň. Toť jen malá, žensko-logická úvaha na začátek.

Už na mě zase mrká. Hladový oranžový oko. Nenažranec jeden. Je to pár dní, co jsme ho krmili naposled. A už zase mrká, hladově řve. Ehmmm, no tak bliká, no! Kontrolka pohonných hmot.

Ještě nedávno gentleman, co si ho doma hýčkám a oprašuju jako vzácný porcelán, když oko začalo mrkat, sedl za volant mého vozu a dojel natankovat. Víte, já to totiž totiž neumím. Tak a pravda je venku. Neumím odšroubovat víko nádrže. Zjistila jsem to tenkrát, když jsem přijela k pumpě a chtěla natankovat. Točím víkem tam a zpátky, a nic. Zoufale se rozhlížím, kdo by mi pomohl. V okruhu stovek metrů není ani noha. Jen za sklem shopu mě pobaveně pozoruje ten chlapík, který inkasuje nehorázné sumy za trochu smradlavé, mastné tekutiny. Zkusím na něj významně zamrkat, vůbec to s ním nehne. Vydoluju úsměv, kterému neodolá náš pes, ani kocour. A slepice, když se na ně takhle usměju, by za mnou chodily celý den. Pořád nic. Pořád si poťukává špičkou do rytmu nějakou písničku a pořád čeká, jak dopadnu. Zabralo, když semknu dlaně, jako by k modlitbě a začnu jimi o sebe třít, přičemž prosím: „Pojďte mi to udělat.“ Nevím, co si od toho slibuje, ale zvedne zadek ze židle, a v pantoflích se přišourá. Když vidí, že mám jediný zájem a to o nádrž, řekne: „Pani, co z toho děláte vědu? Neumíte otevřít flašku?“ Tsss, to umím bravurně, v poledne i o půlnoci. Na víno jsem expert. „Ale já tady nemám vývrtku,“ jsem zoufalá, že se to celé zase zvrtne. „Kampa s vývrtkou. Flašku. Plastovou. S vodou.“ Jo tohle má na mysli. I přes jeho dobře míněnou radu to stejně pořád neumím. Tak tankuje odborník – můj muž.

Jenže, tuhle mi nezbylo nic jiného, než vyrazit k pumpě bez pomocníka. Manžel na telefonu mi řekl, že nové auto nemá šroubovací uzávěr, a že víčko jen odklopím. Zcela bez obav vjížďím k benzinové stanici. Zajedu na místo určení, zkontroluju svůj vzhled ve zpětném zrcátku, vystoupím z vozu, prohrábnu si vlasy, popotáhnu nové kalhoty, a odklopím poklop nádrže. Je to tak jednoduché a já se tolik bála. Svižným krokem přistoupím ke stojanu, přičemž sleduju elegána v saku od vedle. Pak můj zrak padne do míst, kde visí pistole. Co to? Diesel dvakrát. Chvilka zaváhání, pak sebejistě vezmu jednu pistoli. Musím popotáhnout hadici, snad se od ní neumažu, nevypadá zrovna čistě, to by mě kleplo! Náhodou se mi podařilo zastavit trochu dál od zásobníků. Chci zasunout. Nejde to. Zatlačím, stisknu spoušť. V ten okamžik se z obyčejné ženské stává naftová magnátka. Narazila jsem na naftu, heč! Stříká všude kolem mě. Mohla bych se v té sprše vykoupat, ale jen sleduju mastné mapy rozpínající se na bundě, kalhotách, na rukách. Ani atlas světa takové nemá. „Do pr…, ku…, do pr…, ku…,“ sprostými slovy si kazím karmu a chce se mi brečet.

Obsluha se přijde podívat a zcela nepokrytě se chechtá. „Jak to, že vám to nejde?“ zamačkávám slzy vzteku, polykám sprostå slova a zjišťuju škody na svých hadřících. „To je pro kamiony, ale buďte klidná, to se ståvá i v lepších rodinåch.“ Vtipálek! „Běžte se asi radši umejt dovnitř,“ posílá mě, když vidí, že se chci vyprat papírovým kapesníkem. Na záchodě se mi vůbec nedaří katastrofu zmírnit. Smradlavá, mastná, ve zničeném oblečení přejíždím k jinému stojanu a říkám si, že se nic nestalo, že jsou horší věci, a že se z toho přece neposeru. Napojím hladové oko, jdu platit. „A na tý jedničce to máte za osm korun.“

Oblečení jsem několikrát za sebou vyprala. Mastné fleky po pořádném vydrbání kartáčem zmizely, ale typická naftová vůně se z oblečení pořád line. Vždyť to říkám – naftová magnátka!

Autor: Zuzka Součková