STOJÍ ZA PŘEČTENÍ: VZKAZ OD SPISOVATELE ROBERTA FULGHUMA

Březen 22, 2020|Posted in: Obecné, PRO ŽENY

Dovoluji si v této době rozšířit krásný vzkaz od skvělého spisovatele Roberta Fulghuma. (Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce). Dokázal pro vás všechny napsat to důležité, co si máme uvědomit. Děkuji týmu časopisu Marianne za uveřejnění.

Dobrý den, zdravím vás!

Píšu vám z hor čtyřicet kilometrů jihovýchodně od města Moab v americkém Utahu. Dělí nás sedm časových pásem a 8 683 kilometrů. Za svítání tady bylo pět stupňů a až slunce zapadne, bude tady stejná teplota jako tou dobou v Praze. Přesto si nejsme zase tak vzdáleni.

Každé ráno pročítám zprávy z Česka. Teď při psaní zrovna sleduji na obrazovce mého počítače záběry z webkamer, které zachycují dění v Praze.

Celosvětová internetová síť tak získává na svém pravém významu.

Jsme propojeni jako nikdy dřív v celých dějinách lidstva.

Ale tím to nekončí. Česká republika je teď v karanténě. Je zavřené všechno, co zavřít lze. Včetně vašich hranic. Nemohl jsem tedy přijet. A ani vy nemůžete vycestovat. V Moabu jsme na tom podobně. Schyluje se ke karanténě – všechny veřejné školy a úřady jsou zavřené, všechny akce zrušené. Turisty vyháníme pryč a radíme jim, aby nejezdili. A i místní mají jít domů a nikam nechodit.

Proč? Po celé planetě Zemi se totiž rozšířil živý organismus tak maličký, že jej můžeme vidět jen pod elektronovým mikroskopem. Je všude. Stejný agresivní virus zaplavil Česko i Utah. Většinou jsou přírodní pohromy, jako požáry, bouřky, zemětřesení, sopečné erupce, a dokonce i války, omezeny časem a prostorem – dějí se někomu jinému, jinde, v jinou dobu. Tentokrát však přišla zkáza úplně jiného typu. Ovlivňuje skutečně nás všechny, kteří žijeme na oné bleděmodré kouli kroužící nekonečným černým prostorem. Svět nikdy nepůsobil tak malý a křehký. Co si o tom máme myslet? Co máme dělat? Co s námi bude?________________________________________________________________

V mé představě teď měním úhel pohledu. Píšu vám z roku 2030 – kdy už budeme vědět, co dnes nevíme.

Je březen, za deset let.

Představte si to.

Češi měli díky své historii jedinečnou průpravu, aby zvládli onu virovou krizi. V minulosti se museli omezit kvůli Hospodářské krizi, nacistickému Německu, rudým Sovětům a bezcitnému komunismu. Přečkali dobu železné opony, kdy nemohli volně cestovat. A pak se objevila další překážka – tentokrát vytvořená strachem z mikroskopických potvor. Zase museli čekat. A pak se z problémů opět vymanili. I tehdy pochopili pravdu, že nic není tak černé, jak se na první pohled zdá, ani tak růžové, jak si představujeme.

Stav nouze tak nějak vždycky číhá za rohem.

Pro většinu lidí byla tato krize nepříjemná – museli ji prostě vydržet. Pro některé to bylo těžké a tísnivé období. Ale Češi jako národ se po porážce pokaždé znovu zvedli a šli dál. Vždycky všechno přestáli a zvítězili, protože takoví jsou.

Takto události zachytí budoucí učebnice dějepisu – protože tak to bude.

_____________________________________________________________

Vraťme se teď do přítomnosti, do března 2020, kdy se večer chystám do postele a většina Čechů už dávno spí.

Nemám ve zvyku říkat ostatním, co si mají myslet, co mají cítit nebo jak mají žít.

Můžu mluvit jen za sebe.

Uvažuji takto:

Podle mě všechny živé organismy žijí v riskantních podmínkách.

Každý den našeho běžného života probíhá ve stavu pohotovosti.

Jen tím, že se ráno vyhrabeme z postele, už vlastně riskujeme.

Spoléháme na to, že přežijeme celý den a večer zase ulehneme.

Je to v podstatě sázka, kdy věříme, že riziko se nám vyplatí.

Ale záruky neexistují – dokonce i tady na horách, kde žiju, je to nebezpečné. Než se dostanu z domu do města, narazím na spoustu opilých řidičů na silnici, na lovce v lesích, blesky na obloze, padající balvany a neukázněné bakterie. Potulují se tu krávy a v kterékoli zatáčce mi do cesty může skočit sebevražedný srnec. Navíc tu mají volný výběh turisti, kteří se kochají panorámaty a nesledují provoz. A protože je jaro, ze zimního spánku se probouzejí chřestýši a medvědi. Už se chystají taky černé vdovy a koutníci jedovatí, škorpioni a smrtonosné vosy.

Ano, můžeme se bát mnohého – všude, kdekoli a kdykoli.

Byla doba, ve které jsem nežil – a přijde doba, kdy zase žít nebudu. Ale jsem tady dnes. Možná tu budu i zítra. Věřím, že vše se zvrátí v dobré pro všechny, kteří si umí vzít ze všeho to nejlepší – pro ty, co se zaměřují na dnešek. A dokud žijeme, můžeme svůj život učinit tak smysluplný, jak budeme chtít a jak nám odvaha dovolí.

Nejsem pesimista ani optimista, jen tvrdohlavý realista.

Prožil jsem toho dost, až jsem dospěl k této pravdě, které věřím.

 

Svůj dopis končím v noci, která zahaluje nás všechny.

Právě jsem viděl videa z Itálie, kde spolu lidé zpívají na balkónech svých bytů, hrají na kytary, popíjejí víno, smějí se. V každé situaci máme možnost trochu bláznivě se zabavit.

 

Zítřek teprve přijde.

Za pár let budeme moct říct, že jsme přebrodili ten hrůzostrašný mlhavý močál neznámého neznáma a vkročili na denní světlo, ve kterém už jasně vidíme pravdu známého známa.

Budeme znát to, čím jsme tehdy prošli.

Budeme moct říct, že jsme všechno přežili. A zvítězili.

A budeme pokračovat. Protože nic jiného dělat ani nemůžeme.

Dobrou noc. Lehké sny.

 

Robert Fulghum

ZDROJ:  https://www.marianne.cz/clanek/vzkaz-ctenarkam-od-spisovatele-roberta-fulghuma