Štol je kolem města mnoho, obyvatelé o většině vědí, kdysi, když ještě nebývaly štoly zabezpečené, tak je řada lidí prozkoumala, alespoň kousek za vchodem.
Mě zaujala jedna štola hlavně proto, že jsem ji dlouho nemohla najít. Při mých častých toulkách přírodou jsem někde zaslechla o štole Amálii, která by se měla nacházet na trase podél řeky Mže směrem ke Vranovu. Chytré mapy mi blíže napověděly, štola by měla být nedaleko Peterského potoka.
Jako chytré zvídavé děvče jsem hned oslovila pana Karla Neubergera, místopředsedu Hornického spolku ve Stříbře, aby mi pověděl pár informací. „Rád bych pomohl, ale také toho moc nevím. Štoly Amálie jsou I. až V., tedy celkem 5 štol, jsou po levé straně toku řeky Mže směrem na Butov. Ta prostřední, která má jediná viditelné zamřížované ústí by měla být č. III. s malým odvalem. Je dlouhá cca 55 metrů, dále je zával a měla asi 2 jámy na povrch, v lese částečně viditelné propady. Ostatní štoly Amálie jsou sice geodeticky zaměřené, ale v terénu neznatelné. Proti nim na pravém břehy řeky Mže po toku směrem na Butov je také 5 štol , a to Floriáni. Jedna, a to Floriáni č. IV je patrná u hladiny řeky, jak je dlouhá nevím. Ostatní opět geodeticky zaměřeny, ale ústí na povrchu neznatelné. V historických dokumentech tyto štoly moc popsány nejsou, anebo se mi nepodařilo zatím nic o nich dohledat. Ani žádné fotografie jsem doposud nikde neviděl,“ vysvětlil mi Karel Neuberger.

Zkusila jsem také sociální sítě, aby mi lidé řekli, zda štolu znají. Celkem 99%  odpovídajícíh uvedlo, že nikdy o něčem takovém neslyšeli, ba co víc, nepletu si to s jiným místem? To jedno procento uvedlo, jo – o něčem jsem slyšel.

A tak jsem vyrazila na průzkum, nejdříve s jednou kamarádkou. Pídily jsme se po okolí, nalezly kde co, ale vchod do štoly nikde, ač jsem se plazila i do houštin a ohledala kdejaký větší kámen. Po návratu domů jsem opět zvětšila mapu a vryla si místo do paměti. Pomalu mi ale začínalo svítat.
Při další návštěvě jsem v podstatě hledala už jen na okruhu asi 30 x 30 metrů. Věděla jsem, že tam musí být. Kolem šly dvě turistky ze Stříbra a podivovaly se, co tam tak slídím. Hned jsem se poptala, když tam tak často chodí, zda na štolu narazily. Jen zakroutily hlavou, ne, tato štola tu vůbec není, bude spíše blíže ke Stříbru.
Taková odpověď mě samozřejmě neuspokojila, jako zvědavá žena jsem si stála na svém a začala hledat nějakého chataře poblíž. A vida! Podařilo se! Jistý víkendový návštěvník chaty mě hned ke štole odkázal.
No, jak by ji také mohl někdo najít, když vstup je v létě zatopen! Štola je vidět pouze, když je málo vody. „Jako děti jsme tam chodily normálně dovnitř pěšky, když voda ustoupila. A, i když byla, tak jsme dovnitř jezdily na loďce, ale jen kousek. Před pár lety tu ale osadili mříže a už se tam nikdo nedostane,“uvedl chatař.
Trochu jsem měla potíž vchod do štoly nafotit, prakticky jsem si musela lehnout na břeh na břicho a držet část těla nad vodou, abych tam nezahučela. (Doporučuji místo posilovny, jinak později jsem byla chytřejší a koupila si selfie tyč.)

Rozhodně jsem však měla z nálezu radost, byť mě řada lidí opět odsoudila k podivínství.

Po nálezu jsem poslala e-amil i vedení města, zda aspoň vědí o existenci. Starosta Karel Lukeš mi odepsal. „Četl jsem nějaký dokument od horníků, takže vím, že tu někde je v místech, kam se chodí na ryby. Tuším, měla by být i zatopená,“ uvedl starosta.

Místostarosta Martin Záhoř také něco věděl. „Je někde u Peterského potoka směrem k Butovu. Podle mých informací se tam snad těžil galenit. A prý pokud se něco vytěžilo, tak se to zpracovalo v hamru za Zíkovo lávkou,“ řekl Záhoř.

No, když vezmu v úvahu, že zpočátku si lidé mysleli, že si vymýšlím zase nějakou senzaci pro psaní, tak teď se karta obrátila a už jsem dostala i pochvalu, očekávám také pracovní nabídku pro detektivní kancelář! Hezký den s úsměvem!

.

.

.