Byl krásný měsíc a počátek trasy byl zábavný a jednoduchý. Po 30 minutách jsem odložila bundu a čepici, protože mi prostě bylo teplo a už se mi potila záda pod batohem. Brzy jsem zjistila, že ani čelovku nepotřebuji, svítil pěkný měsíc, obloha plná hvězd a úplně stačilo, že z naší jedenáctičlenné výpravy svítili dva.

.

Pomalu jsme stoupali, občas zahlásili nějaký stav (první, druhý, třetí – jen abychom o sobě věděli).  Trochu mě překvapilo, že nás najednou předcházela jedna tříčlenná skupinka, loudící něco dobrého k pití. Nabídnutá minerálka jim ale nevoněla.

.

Když už jsme byli na polské hranici, začal foukat vítr, a ten tedy přitvrzoval a byl pěkně ledový. Navlékali jsme na sebe vše co bylo. Bundy, čepice, rukavice. Byť prý bylo 2 stupně nad nulou, pocitově najednou byla zima na mínus pět. U Slezského domu jsme zalezli do závětří, kde nás čekal další šok, tísnilo se tam ve skupinkách ještě asi 15 lidí a další procházeli. Začínala jsem mít neblahý pocit, že tak pitomý nápad jsme asi neměli jen my, a že nahoře bude procesí.

.

Nicméně jsme v půl třetí ráno za silného ledového větru občerstvili (jsem nadávala, čaj v termosce mi vystydl), a zatímco všichni si dali štamprdličku pro zahřátí, já cvakala zuby dál, neb už tři roky nepiji. (ale fakt jsem byla na vážkách!) 

.

Najednou se udělala na nebi světlá linka a vedoucí Martin zavelel, jdeme nahoru, bude svítat! A tak jsme mazali. Nějak jsme se ale nedohodli, ještě byla tma, takže my běželi stranou z Polska a druhá část party to vzala strmě napřímo. Ale nakonec jsme se nahoře sešli a nejenom my. Davy lidí jsem fakt nečekala a docela mi to vzalo náladu. Jednak se všichni tísnili u zídky k východu, a navíc jsme s holkami byly navztekané, protože se nedalo nikam jít na záchod. Být tam sami, tak prostě někde za šutrem přičápneme, ale takhle to nešlo. Šly jsme tedy níže k Růžovce a teda ten nápad mělo hodně lidí soudě podle papírků. Podotýkám, že po mně nikdy papírek ani viditelná značka nikdy nezůstává. Poctivě zahrabu, papír odnesu v sáčku jako pro pejsky.

.

(Což mi připomíná, že mě tohle štve i ve městech, a to i u nás, protože jít večer po páté na město, tak prostě záchod nesplašíte a nezbude vám, než někde loudit. Přiznám se, že plastové TOYky nesnáším, ale kolikrát , co bych za ně dala! Myslím si, že záchody, i kdyby měly být suché, klasické kadiboudy, by prostě měly být všude, protože aspoň ubude nepořádku v přírodě!)

.

No, každopádně, vracím se k původnímu tématu – východ slunce na Sněžce je nezapomenutelný zážitek a já ho všem mohu jen doporučit, s tím, že je ale dobré se pořádně vybavit a předvídat nízké teploty či horší počasí.

Počítejte s tím, že také dlouho nespíte, u mě to bylo skoro 35 hodin, takže únava se na mě fakt pak podepsala a to tak, že jsem se následující den málem přizabila na stavbě, kam jsem zahučela do jámy. Modřiny a odřeniny vyvolaly ve všech domněnky, že jsem se zranila na Sněžce a věřím, že jsem tím lidi nadlouho pobavila!

.

Takže – heslo DNE!

.

Hezký den! 🙂

.

.

Minivideo: https://www.youtube.com/watch?v=dJMxSRZNxT8

.

.

.