Z BLOGU ZUZKY: ZAKRVÁCENÁ NOHA MĚ NEODRADÍ

25 července, 2015|Posted in: Obecné

Být odlišný je normální

„Jednou to přijít muselo,“ řekl můj muž, když jsem se vrátila z výběhu (nemám na mysli výběh neboli ohradu před klecí, ale vyběhnutí) se zakrvácenou nohou.To si takhle vyběhnu, na ruku připnu sporttester, do uší strčím sluchátka a naplánuji minimálně patnáct kilometrů. Tyhle výdobytky civilizace už nějakou dobu nepoužívám. Mám ráda běh v poklidu bez měření rychlosti, tepů, frekvence kroků a bůhví čeho ještě. Takže když jsem si to vzala, abych jako zjistila, jak na tom jsem, vymstilo se mi to. Koukám na display hodinek. Vidím prd, protože stařecká vetchozrakost a malé číslice. Čumím na hodinky, zaostřuji, nedávám pozor na cestu. Škobrtnutí o kámen a už letím. Letová fáze je minimální, zato brzdná dráha dlouhá. Jo, setrvačnost je sviňa! Jedu po levé noze až za roh.Chvilku ležím, nevěřím tomu, co se stalo, zkouším hýbat končetinami. Všechno je OK. Tak se zvedám. Na levé noze šrámy, kůže servaná, crčí krev. Přiložím toaletní papír, který jsem s sebou prozřetelně vzala, sice pro jiné účely, a sleduji, jak rychle se barví do ruda. Obracím směr, jdu domů. Doma mě drahý ošetří a já ještě po hodině, když šrámy přestanou krvácet, vyběhnu.Nejsem přeci žádná sralbotka, aby mě jeden pád odradil od běhu.

Rána bolí jako čert. Vzpomínám, jak jsem svým dětem léčila podobné odřeniny, se kterými chodily často domů. Tímto se vám, milé děti, omlouvám, jak jsem vás podezírala, že děláte zbytečné scény, když ránu čistím kysličníkem nebo dokonce ji drbu kartáčkem, abych odstranila kamínky.

K mému úrazu mi bylo doporučeno, nechat volně na vzduchu, potírat Hemagelem a řepíkem. Což pilně provádím. Jsem nucena odpískat sobotní triatlon, protože to bolí čím dál víc, noha je oteklá a rána živá. Po týdnu jsem opět schopná vyběhnout, přestože rána pořád bolí (stále méně!), ale vypadá hrůzně (stále více!). Vypadá, jako bych byla nakažená malomocenstvím, je to taková „volezlá“ noha.

Na ulici sleduju kolemjdoucí. Většina lidí se na ni podívá, zašklebí, a se snadno pochopitelným odporem odvrátí tvář. Není mi to milé a trochu se za to stydím.

A najednou mi dochází, jak se asi musí cítit lidé, kteří jsou odlišní svým tělesným či jiným zdravotním handicapem od většiny. Jak na ně ostatní civí a nevědí, jak se tvářit. Tito lidé s postižením většinou nejsou „nemocní“, není třeba je litovat, ale pochopit a uznat, že mají své kvality.

Zuzka Součková

http://zuzkasouckova.blog.idnes.cz/c/470461/byt-odlisny-je-normalni.html

 

zuzka