ZASMĚJTE SE V NEDĚLI, ANEB POJĎTE SE MNOU DO VĚTVÍ!

Září 17, 2017

Svatý Linhart – A po dlouhé době jdu s kůží na trh, jak říkají kolegové z redakce. Zkusila jsem si už kde co, archeologa, zmrzlinářku i herce v brnění. Dneska je to trochu z jiného soudku. Říká se tomu – neúměrný strach z výšek a kousnutí se do..(doplňte si kam chcete)

Jako dítě jsem docela ráda lezla po stromech i střechách, ale s postupem věku mě náhle začaly jímat závratě třeba už u mytí oken na schůdcích. A tak, když někde lezeme na rozhlednu, sápu se na všechny lidi kolem a dělám hrdinu, že tam vylezu, ačkoliv nikdy se nekouknu dolů pod sebe, pouze do dáli. A proč to říkám? Protože jsem původně jela s rodinou do obory a skončilo to skoro dobrovolným seskokem na laně z desetimetrové výše..

Ale popořádku.
Kousek od Karlových Varů v části Doubí můžete navštívit Oboru sv. Linharta, která se rozprostírá na ploše o velikosti 70 hektarů. Nad oborou je sestava můstků a plošin, ze kterých můžete pozorovat jeleny siky Dybowského, daňky skvrnité a v poslední části také prasata divoká. Zatímco vy se budete kochat pohledem na zvířata, vaše ratolesti se mohou vydovádět na jiných stezkách, a to na těch vybudovaných na stromech, bonusem této přírodní lokality je totiž kromě kostelíka sv. Linharta také volnočasové centrum, kde najdete skvělou opičí dráhu! Tam měl původně namířeno jen můj syn, své opičí geny zřejmě zdědil po rodičích, jen netuším, po kterém z nich..
Záměrně chtěl nejhorší a nejvyšší trať, ale mě při pohledu vzhůru jímala hrůza, tak jsem jej přemluvila na zlatou střední cestu s tím, že se mi bude i lépe fotit. (ta poslední slova fakt nechtěl slyšet).
Líbilo se mu to, aby ne, je samá ruka, samá noha, samý sval a šlacha. A taky je dobrý provokatér, prý, ať o tom napíši článek, ale že se blbě píše o něčem, co si nezkusíte…hm, po kom to asi to dítě má?
Nu, dobrá. Kdybych si dala tu nejmenší trasu, kde vidím normálně pobíhat děti po lanech a lávkách, to by asi šlo. A tak jsem se šla zeptat vedoucí Ivany Maškové, která mi ochotně vyšla vstříc, ba co víc, dala mi mladého kudrnatého instruktora, no, dámy, nešly byste do kolen?  Ještě byste chtěly, aby Vám šestkrát prohlédl a utáhl  výstroj. Šikovný klučík David, vše mi vysvětlil, výstroj oblékl, zkontroloval, důrazně upozornil, že vždy aspoň jedna ze dvou karabin musí být na laně nad mou hlavou!
Chahá. Tak jsem já, hrdinka, šla. Hm, první plocha u stromu docela dobrá, výška tak něco jako kousek nad futry dveří. Hele, lávka se kývá, sakra. Trošku mě lechtá v břiše, ale hrdinně se usměji dolů na rodinu a kráčím si jako baletka na kladině. Samozřejmě v mé mysli, po shlédnutí videa později to bylo, jako když se po osmi dvanáctkách a šesti panácích vracíte po mostě přes řeku a střídavě vyvažujete strany. Ale v mé mysli jsme prostě byla baletka. Uf, jsem na kmeni prvního stromu a radostí ho obejmu, abych cítila něco pevného a stabilního. (Znepokojených pohledů pod lávkou si záměrně vůbec nevšímám.)  A hele, další disciplína. Prkénka do stran a hned po nich šup po laně mezi kůly. Je to fajn, začínám si připadat jako skvělá „borkyně“, jež dobývá pevnost Boyard. Usmívající se instruktor mi dělá radost, i když je mi jasné, že se nesměje na mě, nýbrž na všechny kolem. A vesele si hopsám dále, júúú! PAVUČINA!!  Já budu Spiderman! Teda Spiderfrau! To byla náhodou disciplína, co mi šla, až jsem se divila. Což by asi těžce nesla moje sestra, která vše, co je pavoučího, nesnese a mám takový dojem, že mi teď nepodá ruku, dokud se aspoň třicetkrát neosprchuji. A skáču si dále s vědomím, že když se nekouknu přímo pod sebe, tak mi to docela jde. Jé, tady další lávky, a lana, a prkénka, akorát vše jinak přeskládané, no, to dám…
A najednou ŠOK!. Stojím u stromu, kde je jen lano a už nic. Vzduchoprázdno? To mám jako přeletět?  “Mami! Tak dělej!“, křičí syn. Hm, jako co mám dělat? „Vezmi si to lano, rozeběhni se a skoč z jednoho stromu na ten druhý!“  COŽE!!!
Můj syn a všichni rádci kolem se asi zbláznili, mám skočit na laně z jednoho stromu na druhý? Ve výšce? Copak jsem nějaký Tarzan? Pak si ale vzpomenu, jak vypadám po ránu v zrcadle a uznám, že asi nějaké opičí geny bych mít mohla. No, jo, ale takový skok? Vždyť je to daleko. A jak si tak přeměřuji vzdálenost, najednou mě praští do očí ta velká žlutá hmota, do které je protější strom zabalen. HA! Vlasy se mi zježí tak, že nebýt u přilby utažený pásek pod krkem, tak mi ji asi nadzvednou o dvacet čísel! Fantazie se rozjíždí na plné obrátky. V tom žlutém molitanu naproti už určitě trvale zůstane můj otisk celého těla, přesně tak, jako to bývá v kreslené pohádce Tom a Jerry. Je to vůbec molitan? No, zase, kdo by nahoru tahal kýble sádry, že jo?
Náhle mi došlo, že jsem stejně na karabině a nespadnu. Já vlastně teď nastavím tu kladku, co mi radil instruktor a můžu jet.. frrrr! No, jasan, to je dokonalé, jéé bacha, žlutý molitan!
Uf, paráda. Jsem hrdá, ani jsem moc neřvala. Tak jo, je to fakt skvělé! Jsem nadšená a už se skoro výšek nebojím. Doběhnu si zbytek trasy a říkám si, jak málo mi zbývá do dokonalosti. Ještě, jak říká moje kamarádka Zuzka Součková, úsměv na fotografa a konec, balím, žiji a Linhart si píšu jako životní zážitek. Fakt!
Cože? Jo, že většinou ještě lidé jdou tam dozadu, vylezou po žebříku a závěrem si skočí do prázdna? No jasně, to už je prkotina – to dám, ne?
No, nejsem já tydýt? Vytáhnu se nahoru, prý je to jen kolem osmi metrů + vaše výška (tomu nevěřím, to muselo být víc!), hm, já nevím, v momentě, kdy jsem se tam postavila a viděla ty strakaté mravence dole, jak na mě mávají, okamžitě mi ztvrdly nohy a všechno ostatní se samovolně přilepilo ke kmeni a ne a ne se toho kmenu pustit. Asi vteřinové lepidlo či co. Nebo smola? Každopádně ze zdola poslouchám, tak skoč, neboj se, jsi na laně, skoč! Ty vado! Jako skoč do ničeho, tam být desetimetrová plachta, tak se ani do ní z té výšky netrefím, přijde mi to, jako bych stála na střeše mrakodrapu!
Pěkně prosím, smutně koukám, nemůžete mě jen tak spustit na laně? Ne? Proč ne? Fakt to nejde? A jak se dostanu dolů? Jen skokem? To už fakt jinak nejde? Připadám si v pasti. Zkouším dál a co když skočím a vy mě neudržíte? Jste si jistý, že mě udržíte? Já nevypadám, ale vážím dost! Jo, Vy máte ještě lano přivázané k té kládě pro jistotu? Hm, a neměly by těch klád být více?
Už jsem trochu lepší, spustila jsem obě ruce z kmene. Pak přišla rada. „Když se bojíte, přitáhněte si tu hrazdu, jeďte s ní a pak se pusťte!“  Hm, to není zase tak hloupý nápad, to bych snad, možná mohla?  Přitáhnu, chytím se hrazdy a ouvej! Jsem strachy tak zpocená, že mi kloužou ruce. Otřu si je do šortek, uf, zase kloužou, třikrát otřu, pětkrát, sedmkrát, no, já snad dneska potím olej, nebo co?
„Mami, jsi tam už pět minut, stojí tu fronta, prosím Tě, už skoč!“, nutí mě syn a v očích takové to, proboha, to je trapas!
No, co bych pro něj neudělala. Nadechnu se, chytím hrazdy a jedu!! Jedu a najednou uprostřed dráhy stojím. SKOČ!  SKOČ! Skanduje stále více lidí pode mnou a já zjišťuji, že se mi fanklub pěkně rozrůstá!  Ne, nemohu se pustit, hrozně se bojím! Křečovitě se držím a zvažuji, zda mám sílu udělat shyb a vymrštit se na hrazdu. NE, nemám. Fakt ne. Síly mě naopak opouštějí. Nekonečné vteřiny. Takhle to nějak musí cítit ti, kteří se někam zřítí. Takové ty poslední vteřiny. Teď se zlomí ta větev, co mě drží nad propastí.  Teď se to auto na skále převáží. Teď mi dojdou síly a sám se pustím, teda sama. To už prostě nejde. Ještě slyším paní z vedlejšího stromu, zakřičte si, to pomáhá. Říkám, už jste si to zkoušela? Ne, to ne, ale slyšela jsem o tom, říká paní. No, to už se v podstatě neudržíte smíchy, takže výkřik a pád dolů.
Uf, to vám ale byla rychlost, člověk se tam nahoru tak dlouho drápe a dole je coby dup!
Se slzami v očích děkuji chlapům, co mě jistili, Davidovi a Yettimu. Nakonec jsem zjistila, jaká je to čest, že mě jistil i muž, který jezdí pravidelně k polárnímu kruhu. Bohužel jsem ho zatím k reportáži neukecala, ale to mě ještě nezná!
Závěrem – Svatý Linhart je skvělý! Obora, kostel, opičí dráha, krásné prostředí, bonusem je i malé občerstvení, wc a kavárnička. Podél cest jsou informační tabule. Je to pro všechny generace. Jo, a máte tam i kešku!
Jak se tam dostanete? Pokud pojedete od Bečova, musíte ještě před cedulí Karlovy Vary (cca 2-3km) odbočit doprava do lesa a jet vzhůru. Vlevo je nějaká bývalá hala a za ní zahrádky a chatky.

Provozní doba

Květen, červen so + ne 12:00–19:00
Červenec, srpen denně 12:00–19:00
Září, říjen so + ne 12:00–19:00

Skupiny o minimálním počtu 10 osob v jakýkoliv den 8:00–16:00 pouze po předchozí dohodě na těchto kontaktech:

Jiří Netopilík – hlavní instruktor
tel.: +420 720 119 314
e-mail: netopilik @ llkv.cz

GPS souřadnice  50°12’31.827″N 12°50’39.5514″E mapa

a1 a2 IMG_0654 IMG_0656 (2) IMG_0660 IMG_0664 IMG_0666 IMG_0676 IMG_0685 IMG_0695 IMG_0699 IMG_0700 IMG_0703 IMG_0716 IMG_0720 IMG_0724 IMG_0730