PŘIŠLA O HLAS, NOHY SLÁBNOU, ALE DO LESA SE JEŠTĚ SNAŽÍ CHODIT

28 července, 2020|Posted in: Obecné, PRO ŽENY

4 701x přečteno

Hezká milá žena, které je 49 let, ale vypadá mnohem mladší. Má dvě děti, o které se stará a velkou lásku k přírodě. Běžně ji můžete potkat v lesích na Tachovsku, nejvíce v Českém lese kolem Přimdy.
Dříve z dálky každého vesele s úsměvem zdravila, teď už jí zbyl jen úsměv. Ale krásný úsměv, za kterým se však skrývá mnoho smutku.

–
Mluvíme o paní Míše Červenkové z Tachovska. Ztratila náhle řeč a po mnoha lékařských vyšetření vyšlo najevo, že se za tím skrývá skrývá zákeřná nemoc ALS (amyotrofická laterální skleróza), která člověka postupně připravuje o sílu svalů, u Míši to začalo ochrnutím jazyka. Ačkoliv nemůže mluvit, komunikovaly jsme spolu písemně, ale také díky sestře Petře a mamince Marii. „Vloni ještě mluvila normálně, pak kolem Vánoc se nám zdála trochu divná, občas jako by škobrtala v řeči, nešlo jí něco vyjádřit. Nejdřív jsme si všichni mysleli, že ji zlobí zuby moudrosti, tak jí pak zubař i trochu obrousil. To ale nepomohlo, takže šla k lékaři na ORL, protože měla pocit, jakoby něco měla v krku,“ říká sestra Petra.

–
Koloběh lékařů pokračoval dál a najednou přišel verdikt – ALS.
“ To jsme nikdo nečekal, byl to velký šok. To prostě nečekáte, takovou krutou nemoc. A už vůbec ne u blízkého člověka, který má rád život, miluje přírodu, lidi, pořád musí čelit různým každodenním starostem, pomáhá druhým. A najednou to tak je. Vůbec nechci ani myslet na to, co ještě přijde,“ říká smutně Petra, zatímco Míša sedí tiše vedle ní.

–
Ztráta hlasu přináší hodně nedorozumění. Míša si například chtěla koupit boty, zkoušela si je, ale nedokázala vysvětlit prodavačce, že má široký nárt. Odešla nepochopená bez bot, ale od té doby si nosí psací potřeby, aby mohla lidem svou situaci vysvětlit. „Lidé na ní koukají, jako by byla prostě retardovaná, nemají trpělivost ji pochopit. Já , když si uvědomím, jak byla ukecaná, tak je mi teď do pláče, tak bych chtěla, aby jí ta pusa zase jela. A moc se bojím, co bude dál. Podívejte, jak moc zhubla, jak nemůže jíst,“ říká Petra s maminkou Marií.

–
Míša zatím píše přes mobil. „Špatně se mi jí, nemohu polykat. Jídlo si soukám do krku prstem a tekutiny prostě naliji. Je to hodně složité, ale život vás prostě donutí,“ ťuká zprávu na mobil.

–
Petra dodává. „Zkuste si to někdo sám, takhle se živit. Já to zkusila a málem jsem se utopila, mně to teda nejde. Nechápu, že jí lékaři nedají nějakou sondu či jinou výživu, takhle to přece nejde,“ je z toho smutná.

–
Rodinu Míšu zná, spoustu věcí dokážou odezírat z jejich gest. „My to prostě víme, co chce říci, známe její výrazy, poznáme, co chce říci máváním rukou. My to víme, ale ostatní to nepoznají, vlastně ani naše další sestra ne, bydlí daleko a Míšu moc nevidí,“ říká maminka Marie.

–
Míša teď s přáteli komunikuje hlavně díky sociálním sítím. „Já to normálně nemám ráda, když pořád vidím lidi koukat do mobilu. Ale teď jsem to hodně přehodnotila. Prostě ten mobil je naše hlavní spojení, všechny ty sms zprávy, e-maily. A i komunikace na těch dalších sítích, kde si Míša aspoň obrazně popovídá mezí přáteli. Já se jen bojím všeho, co dál přijde. Já ale o ni budu pořád pečovat, o holčičku moji. Jen to nějak zajistit, až přijde ten čas, aby mohla mít pohyb na vozíku, aby mohla mít nějaký bezbariérový vchod. Ona bydlí v patře, my taky, bez výtahů. Děti, já vůbec nevím, jak to pak budeme řešit,“ říká smutně maminka sedící mezi Petrou a Míšou.

–