Své dětství částečně prožila také v Německu a bylo prý velmi krušné, válka poznamenala v té době všechna místa.

Ve svém věku je paní Šuchmanová velmi krásná a čiperná dáma, která se v žádném případě neobejde bez bot na vysokém podpatku a ke každé obuvi má i sladěnou kabelku. Dokonce i ve svém domově mě přivítala v lodičkách a trvala na tom, abych se ani já nezouvala, neboť dáma bez podpatků ztrácí prý svou ženskost.

Kolik asi tak máte doma těch vkusných lodiček?

To nemám spočítané, ale mám je pěkně poskládané v krabicích a ty jsou popsané, abych věděla, co kde je. Mám různé barvy, červené, žluté, růžové i vícebarevné.

Jaké jsou vaše první vzpomínky na Tachovsko?

Z Německa jsme se vrátili do Plzence a pak šli do Kladrub. To už mi bylo 18 let, chyběly mi čtyři roky české školy, tak jsem ani neměla možnosti si vybrat dobrou střední, náhodně jsem tehdy šla ke kadeřnici na trvalou a tam byla cedule, že berou učednice. Vzala jsem to, ale jako člověk, který žil v Německu, jsem byla pro Čechy stále nepřijatelná a nespolehlivá. Takže moje práce brzy skončila a já nastoupila ve Stříbře k dřevopodniku u vlakového nádraží. Měla jsem tam hezkou práci, dělali jsme rámy na obrazy. Brzy jsem se také vdala. A pořád jsem se bála války. A také se dodnes bojím do lesa. Mám stále v paměti, jak se za války v lese skrývali utíkající z lágrů. Také letadel se bojím, to jsme se vždy museli utíkat schovat. To vám z paměti nevymizí. Pak to šlo za sebou, několikrát změna v zaměstnání (televizní služba, pošta, Tosta), dvě děti a tak dále. Ve Stříbře jsme žili v ulici U Rybníka, kousek od centra města.

Jaké máte koníčky?

Ráda čtu, hlavně české dějiny mě baví. Ráda také jím, mastné, tučné, výpečky a také sladkosti, ovšem nerada peču. No a miluji střevíce. Kdybych si měla vybrat, jestli mít na sobě pytel a střevíce nebo hezké šaty a obyčejné boty, tak volím to první. Střevíce nosím i doma, je to lepší než pantofle, cítím se odlehčeněji. Dámy musí chodit v botách na podpatcích. Ideální podpatek je pro mě osm centimetrů.

A co tomu říká vaše rodina?

Dcera Ivana mě v tom podporuje. My se umíme spolu dohodnout. Například na zahradě já opečovávám kytičky, trvalky a podobně, dcera se tam zase stará o zeleninu.

Které místo máte nejraději?

Nejvíce vzpomínám na Starý Plzenec a druhým oblíbeným místem je Stříbro, ačkoliv jsem žila i v Hannoveru, Bílině a Kladrubech. Ve Stříbře mám nejraději mlékárenský rybník, kde je stále spousta kachniček. Ráda tam chodím.

Máte nějaké životní přání?

Jsem člověk, který má rád práci a lidi. Babička mě učila, že i ve zlém je něco dobrého a co se zaseje, to se prý i sklidí. Jen se mi zdá, že v dnešní době ty lidské vztahy nějak vychládají. Moc bych si přála, aby se lidé k sobě hezky chovali a byli spokojení.

(MarS)