MILOSLAV SOUČEK: 60 LET OD REPREZENTAČNÍ PREMIÉRY

18 října, 2014|Posted in: Obecné

2 464x přečteno

60 let od reprezentační premiéry

Poslední zářijový víkend nepřinesl jen reprezentační vrchol sezóny v podobě Motokrosu národů (MXoN) v lotyšském Kegums, ale také kulaté výročí zcela zapomenuté premiéry. Dlouhá řada 60-i let nás dělí od prvního startu československé reprezentace v zahraničním mezinárodním motokrosu. S letošním MXoN nacházíme paralelu nejen termínovou, ale i geografickou, protože tehdy se náš tým vydal také východním směrem na území tehdejšího Sovětského svazu. Nedaleko hlavního města Moskvy se utkala mezinárodní konkurence ze spřátelených socialistických zemí nejprve 26.9.1954 v soutěži družstev, o 3 dny později poměřili síly jednotlivci. Na premiérový reprezentační výjezd jsme vzpomínali s naší terénní  legendou Miloslavem Součkem, který byl jedním ze startujících. Přestože pan Souček oslavil letos již 83. narozeniny, stále vede činorodý život. V červnu při evropském šampionátu veteránů klasiků ve Stříbře předvedl dobrou kondici dojatým divákům, když bravurně zvládl Terén sv. Petra na muzejním motocyklu ESO.

Pane Součku, vezměme to trochu ze široka, jak vypadal československý motokros v roce 1954?

Byl stále ještě v začátcích, ale už to nebyla vyloženě „dřevní“ doba. Od prvního tuzemského závodu v roce 1948 ve Stříbře se ušel kus cesty. Motokros jezdila řada závodníků. Často byli všestranní a věnovali se i soutěžím nebo silničním závodům. Všude po republice se konala spousta motokrosů. Chodili též diváci, i když terénní soutěže byly stále ještě zavedenější a populárnější. Zlepšovala se také organizace, protože od tohoto roku se začalo jezdit republikové mistrovství a taktéž už fungovala pražská Dukla jako centrum vrcholového armádního motoristického sportu. V roce 1954 ještě nesla název Ústřední dům armády a já jsem tam „kroutil“ druhý rok základní vojenské služby.

Na jakých strojích jste závodili?

Nejčastěji byly k vidění kubatury 150, 250 a 350 ccm. Půllitry tehdy u nás ještě nebyly. Drtivá většina byly 2-taktní stroje československé výroby. Mezi nejslabšími mašinami převažovala značka ČZ, větší obsahy ovládala Jawa. Ale pozor, nebyly to žádné motokrosové speciály, šlo o více či méně upravené cestovní motocykly. Každopádně Československo tehdy patřilo mezi motocyklové velmoci, ať už kvalitou nebo objemem výroby. Továrny samozřejmě braly náš sport jako prestižní záležitost a snažily se stále více o dobré terénní stroje.

S Vámi se v té době na závodech již automaticky počítalo na přední místa. Kdo byl Vaším největším soupeřem?

Já jsem tehdy jezdil na ČZ nejslabší třídu do 175 ccm, ve které jsme nejvíce soupeřili s ostatními kluky z Dukly. Výborní byli třeba Bohuslav Roučka nebo Oldřich Hameršmíd. Největší hvězdou motokrosu byl ale Jaromír Čížek, tovární jezdec Jawy. Ve třídách 250 a 350 byl téměř neporazitelný.

Když přišla na Svazarm pozvánka na mezinárodní motokros do Sovětského svazu, předpokládám, že se do reprezentační sestavy dostali ti nejlepší závodníci…

Právě, že ne tak docela. V tom samém termínu se jela ve Walesu Šestidenní, která byla tou dobou nejprestižnější akcí roku. Silnější terénářská sestava se vydala na Západ, východním směrem zamířila spíše druhá garnitura. Náš tým tvořilo celkem 12 závodníků, z toho byly 2 ženy na ČZ 125 Parusová a Abrahámová. Na malých „zetkách“ jsme jeli ještě já a Hameršmíd,  Jawy 350 sedlali Hrádek a Klaudinger. V nejsilnější kubatuře 750 ccm nás měli zastupovat Kopecký a Luboš Houška, stejný obsah měly i sajdkáry pro posádky Steiner – Pecha a Bednář – Jenčík.

Jak jste do Ruska cestovali?

Z Prahy do Moskvy letecky, v Rusku nás pak všude vozili autobusem. Ubytování jsme měli pěkné na nějakém zámečku kousek od Moskvy. Mašiny jely tuším vlakem. Zajímavé je, že po závodech se vrátily až za 3 týdny. Asi je soudruzi důkladně zkoumali…

Jak vypadala trať?       

Na dnešní poměry byla nezvyklá. Okruh měl délku 25 km, na kterých se střídaly louky, brody a lesní cesty. Byly tam kontrolní body, kde závodník musel dozorčímu nahlásit své startovní číslo. Před závodem bylo seznámení s tratí, kdy všichni závodníci popojížděli za náklaďákem, ze kterého důstojník vysvětloval trasu. My jsme tím nebyli až tolik zaskočeni, připomínalo to soutěže, které jsme všichni jezdili. Navíc se tehdy motokrosy na dlouhých tratích a s brody nebo pískovišti zkoušely i u nás, říkalo se tomu trať sovětského vzoru. Také jsme o tom slyšeli na soustředění na zámečku v Dobřichovicích u Prahy, kde jsme byli na pár dní asi týden před odjezdem do Ruska.

Měli jste tam i fyzickou a jezdeckou přípravu?

Ne, to se tehdy moc neřešilo. Spíše bylo pro velitele důležité politicky nás proškolit.

Akci tedy organizovala armáda?

Samozřejmě. Svazarm úzce spolupracoval s armádou okolo technických sportů. Velitelem naší výpravy byl generál Hruška. Také na sovětské straně se o nás starala armáda. Poskytovala lidi a techniku, depo na závodech bylo postaveno z vojenských stanů.

Starali se dobře?

Určitě, nemohli jsme si stěžovat. Ubytování jsem zmiňoval. A třeba vyhlášení závodů bylo vždy v nějakém moskevském paláci, kde byla bohatá recepce. A ani po závodech nás hned nevyháněli, takže jsme měli možnost prohlédnout si Moskvu a právě probíhající všesovětskou výstavu.

Když se vrátíme na trať, nic vás tedy nezaskočilo?

Ale ano, někteří kolegové se třeba museli zaučit na zapůjčených ruských strojích objemu 750 ccm, které jsme měli jak sólo, tak se sajdkárou. Já jel ČZ 125 ccm, kterou jsem dobře znal. Pro všechny pak byl společným problémem stav trati, kterou rozbahnilo chladné a deštivé počasí. Navíc tam před námi závodily náklaďáky, takže třeba v brodech byly hluboké díry, ve kterých jsme utopili řadu strojů. Domácí na to byli lépe připraveni. Jak nám říkali, trénovali tam snad celý měsíc dopředu. Stroje měli proti bahnu a vodě všude možně zatěsněné, sání vyvedené nahoru. Snažili jsme se to samozřejmě okopírovat. Tehdy poprvé jsme také použili na předním kole pneumatiku s drapáky, u nás jsme do té doby jezdili na hladké gumě.

Domácím se příprava vyplatila…

Určitě ano. Chtěli se vytáhnout hlavně na Čechoslováky a jejich mašiny, a to se jim povedlo. Od reprezentací z dalších východoevropských států se moc nečekalo. Úvodní závod družstev vyhrály týmy ze Sovětského svazu, my byli až čtvrtí, před námi dokonce Poláci. Až 29. září při závodě jednotlivců se mi povedlo vyhrát třídu do 125 ccm. Byl jsem jediný ze zahraničních účastníků, který tam dokázal něco vyhrát. Měl jsem i štěstí, protože domácí Kudinov musel pro poruchu odstoupit. Byl mým největším soupeřem, porazil mě předtím v závodě družstev.

Byla za vítězství nějaká mimořádná odměna?

Mělo to velkou odezvu i u místních velitelů. Generál Hruška mě tedy vzal jediného na důstojnickou recepci. Samozřejmě se to zvrhlo a vodka tekla proudem. Já se ale držel stranou. Mohl jsem pak našeho znaveného generála dotáhnout na hotel, aby se trochu prospal před spěšným ranním odletem do Prahy. Byl mi za to velmi vděčný. Když jsem pak příští rok na jaře obdržel čestný titul mistr sportu, kamarádi se smáli, že jej mám právě za generálovu záchranu.

Zájezd tedy proběhl v dobré atmosféře?

Nebyly žádné problémy, se všemi jsme vycházeli přátelsky. Hlavně se sovětskými závodníky jsme se v dalších letech potkávali pravidelně třeba na prestižním Závodě vítězství v Praze na Strahově a měli jsme výborné vztahy.

Jaký byl další osud naší motokrosové reprezentace?

Naši funkcionáři měli tehdy nejvyšší ambice a očekávali od jezdců pouze vítězství. Zájezd do SSSR se tedy bral jako neúspěch. Veřejnost se o něm ani nedozvěděla, v novinách se o ničem nepsalo. V následujícím roce jsme s motokrosem nikde nebyli a v roce 1956 jsme v květnu absolvovali 2 kratší výjezdy do Holandska k ME půllitrů a do Francie na volný závod v Niortu. Ale to bylo vše, protože jsme z prvních konfrontací s vyspělou Evropou nedokázali přivézt žádné věnce. Získali jsme však cenné zkušenosti. Nějakou stálejší podobu začala mít reprezentace až od sezóny 1957, kdy jsme si připsali první účasti v MS půllitrů i Evropském poháru třídy do 250 ccm a přišly i úspěchy. To jsou ale už jiné příběhy.

Děkuji za rozhovor!

Míra Šimek