ZASMĚJTE SE TAKÉ: BLOGERKA ZE STŘÍBRA VYPRÁVÍ

Listopad 10, 2014|Posted in: Obecné

Rozdíl mezi ženou a mužem aneb Jakou barvu má „TO“?

Že se kluci liší od holčiček jsem nikdy neřešila. S mladším bratrem nás rodiče od malička strkali společně do vany, a mně nepřišlo nic divného na tom, že na jeho těle kousek přebývá, zatímco na mém onen kousek chybí. 

Jinak na tom byl Pavlík, jedináček, svého času můj kolega ze školky a první kluk, který mě miloval. Jééé, jak mi to už v pěti letech dělalo ohromně dobře. Když na mě spiklenecky mrknul, šla bych s ním až na konec světa. Došli jsme jen do temného kouta školkové zahrady. Tam si stáhl kaťata ke kotníkům, aby se pochlubil svojí chloubou. Ano, tím camprdlíčkem, co mu visel mezi nohama. Nijak mě neohromil, protože rozdíl mezi ním a mým bratrem nebyl viditelný pouhým okem. Se staženýma kalhotama a vyhrnutou košilí mě vyzval též k odhalení intimních partií. Ale tak to zase ne! Už tenkrát jsem se chovala jako pravá Femme fatale a začala dělat fóry. Pavlíkovi jsem sice přislíbila, že mu ukážu, po čem jeho srdce touží, ale za čokoládu. Jejda!, nechovala jsem se spíš jako žena prodejná než osudová?

Když nás příště vzaly učitelky vyvenčit na zahradu, nepromarnil Pavlík příležitost. Nejdříve se kolem sebe rozhlédl, jako kdyby chtěl prodávat ileální drogy, pak mě popadl za ruku a odtáhl do křoví. Než jsem se stačila rozkoukat, natož protestovat, už vytahoval z kapsy rozmačkanou vybalenou čokoládu obalenou pískem a dalším bordelem, který měl v kapse tepláků. Hygienou jsem se nezabývala a čokoládu hladově v cukuletu nacpala do pusy. Písek obrušoval mé mléčné zuby ještě několik hodin, ostatní jsem plivala kolem sebe hned. Pavlík nečekal na nic, a dle předchozí dohody jsme šli rovnou na věc. Stáhnul si tepláky i trenky, já vytáhla sukýnku nahoru, kalhotky dolů. A hned rychlostí blesku zopakovala akci v opačném gardu.

Pavlík vykulil oči, protože v ten prchavý okamžik zahlédl něco, s čím nepočítal.

„Ty máš vepředu takovou malou prdelku?” nevinně se zeptal.

Pak zkřížil ruce na prsou a kýval hlavou, jako ten pejsek, co ho tehdy všichni šťastní majitelé automobilu měli za zadním sklem. Po chvilce si pravou rukou podepřel bradu, za kterou se popotahoval, jakoby chtěl vytáhnout vousy, které mu za deset let měly začít růst, a pisklavě, zajíkavě pronesl slova, která dodnes zní v mých uších: „To je divný! My s tátou máme pindíky, ale moje maminka to tam má takový černý! Ty to tam máš bílý???” Zcepeněle zůstal stát a donekonečna kroutil nevěřícně hlavou.

Asi mu tenkrát pohled na mé intimní partie zničil veškeré jistoty, na kterých stavěl svůj dosavadní život. Jeho vztah ke mně rázem ochladl, ačkoli za to, že jeho maminka to tam má černý, jsem opravdu nemohla.

Naše cesty se krátce nato rozešly. Já jsem nastoupila do základního školství, on se odstěhoval.

Sémě pochybností bylo však zaseto. Jak to vlastně je? Jaký to má moje máma?

Abych přišla záhadě na kloub, založila jsem detektivní kancelář Šmírák a Spol. Do role Spol. dosadila svého čtyřletého bratra. Naše detektivní kancelář měla plné ruce práce, nikdy nespala a jela naplno. Šmírovali jsme matku dnem i nocí. Číhali před koupelnou, u záchodu i neočekávaně vbíhali do ložnice. Bratr alias Spol. byl coby detektiv velice fikaný. Noc co noc se pláčem a předstíraným strachem ze strašidel dožadoval vstupu do matčiny postele. Každou  noc jsem si mnula ruce. Pyšná na svého bratra se těšila, že už ráno se dozvím pravdu. Bohužel on (Spol.) při podávání hlášení vždy tvrdil, že ve tmě a pod jejím pyžamem neviděl nic. Nerada to přiznávám, ale naše pátrání bylo dlohodobě neúspěšné. Matka pocházela z rodiny s velice přísnou prudérní výchovou. Doma se zahalovala úzkostlivě, na plovárně se zamykala v převlékacích kabinách (ano! tehdy byly na plovárnách řady převlékacích kabin), zatímco nás nutila svléknout mokré plavky potupně na veřejnosti. Během onoho léta se naší detektivní kanceláři nepodařilo zahlédnout ji bez spodní části oděvu ani na moment.

Poté jsem nastoupila do školy, měla jiné starosti a pátrání po barvě ženských pohlavních orgánů jsem nechala koňovi. Až ve třinácti letech jsem se dozvěděla, že Míla, ta zrzka, která k nám do sedmičky propadla, ji má zrzavou!

„Fakt? Ty si blbá! I ne! Jak to víš?” málem jsem spadla ze židle, když mi Petra tohle tajemství špitla do ucha během hodiny dějepisu.

„Byly jsme spolu na prohlídce u doktora a ona mi ukázala, že už jí tam rostou chlupy!” triumfovala Petra.

Během svého života jsem pochopila, jak to s barvou dámského přirození je. Něco jsem viděla na vlastní oči, něco jsem se dozvěděla z literatury.

A tak si, co se týče této otázky, připadám celkem osvícená.

Pozn. autorky:

Tento článek slouží pouze pro pobavení. Ačkoli by se to tak mohlo jevit, nemá nic společného s aférou týkající se vyjadřování hlavy státu.

Zuzana Součková,

http://zuzkasouckova.blog.idnes.cz/