Deset let totiž žije v Japonsku Josef Gohori. Původem je z Mělnicka, za ženu si vzal Japonku a než mu Japonsko přirostlo k srdci, pravidelně navštěvoval i Tachovsko, když pomáhal při akcích sdružení Pomozme si sami. „V Japonsku zůstávají ležet ladem rýžová pole, vesnice stárnou a zanikají, protože průměrný věk jejich obyvatel je osmdesát pět let a mladí se stěhují do měst,“ řekl Deníku Gohori a dodal, že: „V údolí Kuwadori vedoucí od poběží Japonského moře, až do vnitrozemí do hor, jsou rozeseté vesničky, kde se dodržují tradice jarních a podzimních svátků. Jsou pojítkem, které lidem dává sílu a drží je ve vesnici. A tak jsme si řekli, že tuto zkušenost si vyměníme s Olbramovem s Konstantinolázeňskem, kde se snaží oživit region sdružení Pomozme si sami.“

Jako nejlepší jim připadalo vyjádření beze slov, tancem. „Že přivezeme kousek japonské kultury sem. Snad zde budou mít lidé možnost pocítit, co ty tance a kultura znamenají pro lidi v horském regionu v Japonsku,“ dodal. Před vlastním tancem se konala rituální očista místa zaniklé vsi. Přes japonštinu byla v modlitbě slyšet slova Česko a Olbramov.

Pro kněží je zdejší krajina na Tachovsku a potažmo v Čechách v kontrastu s jejich domovinou. „V Japonsku vystoupily hory přímo z moře a do teď jsou tam příkré srázy. Reliéf je vysoce členitý a plný údolí a strmých kopců. Oproti tomu je zde krajina klidná, zakulacená s údolími, která vyhloubily řeky. Vše je pozvolné a poklidné oproti dramatické krajině Japonska,“ popsal své pocity šintoistický kněz Katsumi Iwakata.

S nápadem přivést Japonce do oblasti zaniklé Horní Vísky přišel právě Josef Gohori. „Jezdil sem jako náctiletý na různé workcampy, byl členem našeho sdružení a studoval japonštinu. Stýská se mu po našem kraji, má ho rád,“ podotkla Miroslava Válová z pořádajícího sdružení Pomozme si sami. „Tanec je také jakýmsi poděkováním dětem a mládeži, jež se podílí na obnově a údržbě míst v Horní Vísce,“ dodala Válová.

Podle organizátorů jde o unikát v rámci celé republiky. Satokagura se sice tančí například v rámci divadelních představení, ale aby přijeli osmdesátiletí kněží z Japonska, provedli rituál a ještě zatančili je neobvyklé.

Šintoistické tance satokagura jsou původně součástí šintoistických svátků a obřadů, kdy za jednoduchého doprovodu flétny a bubnu ožívají v tanečních kreacích prastaré legendy a mýty. Tance jsou zároveň modlitbou za bohatou úrodu či za štěstí; modlitbou, jež nepotřebuje slov.