Rána bolí jako čert. Vzpomínám, jak jsem svým dětem léčila podobné odřeniny, se kterými chodily často domů. Tímto se vám, milé děti, omlouvám, jak jsem vás podezírala, že děláte zbytečné scény, když ránu čistím kysličníkem nebo dokonce ji drbu kartáčkem, abych odstranila kamínky.

K mému úrazu mi bylo doporučeno, nechat volně na vzduchu, potírat Hemagelem a řepíkem. Což pilně provádím. Jsem nucena odpískat sobotní triatlon, protože to bolí čím dál víc, noha je oteklá a rána živá. Po týdnu jsem opět schopná vyběhnout, přestože rána pořád bolí (stále méně!), ale vypadá hrůzně (stále více!). Vypadá, jako bych byla nakažená malomocenstvím, je to taková „volezlá“ noha.

Na ulici sleduju kolemjdoucí. Většina lidí se na ni podívá, zašklebí, a se snadno pochopitelným odporem odvrátí tvář. Není mi to milé a trochu se za to stydím.

A najednou mi dochází, jak se asi musí cítit lidé, kteří jsou odlišní svým tělesným či jiným zdravotním handicapem od většiny. Jak na ně ostatní civí a nevědí, jak se tvářit. Tito lidé s postižením většinou nejsou „nemocní“, není třeba je litovat, ale pochopit a uznat, že mají své kvality.

Zuzka Součková

http://zuzkasouckova.blog.idnes.cz/c/470461/byt-odlisny-je-normalni.html