Marek Ztracený či také jeden čas Mirek Ztracený, se může pyšnit celou řadou úspěchů, jak na muzikantské cestě, tak i v soukromém životě. Tento charismatický zpěvák a skladatel, který studoval na pražské konzervatoři Jaroslava Ježka je už osmým rokem jedním z nejžádanějších zpěváků a fanoušci za ním jezdí i stovky kilometrů. Sám zpěvák se ale prý hvězdou být necítí. Naopak, je velmi rodinným typem, rád bývá doma v Železné Rudě se svou rodinou.

Víte, já jsem tady vyrostl a mám to tu rád. V Praze bylo fajn, zažil jsme tam i spoustu pěkných věcí, ale v podstatě jsem si tam nikdy nezvykl. Tady jsem skutečně doma, mám tu rodiče, milující ženu a syna i přátele.

Já tam původně studoval, takže jsem tam byl už od 15 let. Po večerech jsem hrával na piano v různých klubech jazz a pop k večeři zahraničních turistů, ale nenaplňovalo mě to. Díval jsme se na všechny ty cizince, jak tam jí, pijí, povídají si, ale málokdo poslouchal, to nebylo nic pro mě. Já už tehdy v podstatě věděl, co chci opravdu dělat. Bavit lidi! Ale potřeboval jsem nejdříve nahrát CD a na to nebyly finance. A tak jsem chodil po různých firmách a hledal sponzory. Pak jsem získal kontakt na Martina Červinku a už za dva měsíce se na svět dostala 1. píseň Ztrácíš, a to byl právě ten moment, co mi změnil život. Rozjelo se to, hraní, zpívání, bouřlivé akce, najednou byl každý kamarád, spousty fanynek, divoké ponocování, alkohol, asi podobně, jako to má většina lidí v takovém věku.

Ale nyní žijete, dá se říci, dost spořádaně?
Za vše může můj syn. Ukázal mi směr který jsem do té doby neznal. Nejsem žádný Dušín, ale už si rozmyslím jestli někde dva dny ponocovat, nebo jít s Márou někam na výlet nebo třeba na hokej. Je to skvělý kámoš a máme super maminku. Není jen skvělou ženou a matkou, ale umí také zajistit spoustu věcí, které bych já už nezvládal z časových důvodů. Navíc to tu má také ráda. Já jsem moc rád, že bydlíme zde, že mi Maru neběhá někde v Praze mezi tramvajemi.

A co Maru, zdědil hudební talent?
Teď mu jsou čtyři roky a já už mohu říci, že ano. Skvěle bubnuje (ukázka na mobilu), má rád muziku, ale ne tu klasickou pro děti, jemu se líbí Queen, nebo AC/DC. Říkal jsem si jak bude skvělé až mu bude třeba třináct a „zadžemujeme“ spolu ale pak jsme si řekli proč čekat. Zvládá to už ve čtyřech letech. K hudbě má svůj cit. Sice občas čekám, jak dlouho sousedi to jeho bubnování vydrží, ale zatím je to dobré. Jinak Maru je také skvělý hokejista. No, a tak mu z legrace říkáme Rockerista.

A Vy jste talent také podědil?
Myslím si to. Maminka hrála na flétnu, táta zase na elektrickou kytaru. Měl dokonce i svou kapelu, jmenovala se Progres.

Vaši předci ale jsou i z Tachova, že?
Je pravda, že babička s dědou žili v Tachově a ještě tam mám strýce. Občas se vídáme, Tachovsko docela znám, mám tam i řadu přátel.

Jeden čas jste měl i přítelkyni Katku Votavovou ze Stříbra? 
Ano, ale bylo to krátkodobé. Přesto hezké, rád na to vzpomínám. Kačka je fajn holka. Provedla mě i po Stříbře, vzala mě k nim do cukrárny. Ve Stříbře jsem vlastně i zpíval na jednom maturitním plese. Není to tak dlouho, asi dva roky.

Vysloveně být hvězdou se fakt necítím. Samozřejmě, nějak vnímám to okolí, jak jsou ke mně lidé milí, vstřícní a že se chtějí fotit. Co se týče fanoušků, oni nejsou potrhlí. Pravdou je, že za mnou často chodí a jsou spíše příjemní, než-li nějak blázniví. Je skvělý pocit, když někdo vnímá vaše písně, texty a má k nim nějakou vzpomínku nebo názor.

Nejraději jsem tady v Rudě s rodinou, s přáteli. Jezdím na čtyřkolce, chodím na pivo, hraji si se synem, rád lyžuji. Osobně nesnáším létání a většinu času trávím v dodávce s kapelou a po hotelech, takže opravdu si nejvíce vážím svého domova tady, na Šumavě, je tu krásně.

Snažím se jíst zdravě a málo, ale pravda je, že jsem spíš taková popelnice. (smích) Jsem rozumný přesně do té doby, než si dám dvě piva.

Co knihy, čtete, máte nějakou oblíbenou?
Malý princ. Jinak nejsem četbou posedlý. Slibuji si, že až mi bude přes šedesát, budu mít na Šumavě malý srub, v tom srubu krb a velkého psa. Budu poslouchat hudbu z gramofonu a číst jednu knihu za druhou. Snad se šedesátky dožiji. 🙂

MarS