Z BLOGU ZUZKY: HLAVNĚ NEZTRATIT HLAVU!

Červenec 15, 2016|Posted in: Obecné

Matka příroda mi nadělila hlavu a já díky ní prorazila na svět.Od té doby se hlava snaží prorazit zeď, do všech výzev se vrhá bezhlavě, nenechává na hlavě máslo, ani si nesype hlavu popelem. Občas dopustí, že ji ztratím.

Ale přesto všechno ji poslouchám, ona je ten velitel, který mě řídí. I když vymýšlí úplné ptákoviny, voloviny a blbiny, které by mě nikdy nenapadly, mám ji docela ráda.

Jako tuhle.

To znenadání udeřila na naši českou kotlinku tropická vedra. Ještě včera jsme se halili do kabátů a dneska je 38°C a to dokonce i ve stínu. No a na slunci ještě víc. A moje hlava si usmyslí, že nás nechá odvézt dvacet kilometrů od domova a spolu doběhneme domů. Tedy, aby nedošlo k nedorozumnění – mě a moji hlavu.

Povídám jí, že je to blbost, když je takové vedro a sázím protiargumenty typu nejsem na horko zatím zvyklá, možná by bylo lepší zůstat doma a povalovat se s knížkou v lehátku. Jenže ona je tvrdohlavá, vede si svou, a že prý už zajistila odvoz. (Mrcha – nezajišťovala nic, můj muž měl cestu kolem!) A protože, jak jsem v úvodu uvedla, hlava se musí poslouchat, nechala jsem se ošálit. V osm hodin ráno za ukrutného vedra, kdy se nepohne ani lísteček, obě nastupujeme do auta. Muž nás ani nechtěl svézt, prý je moc horko, a cože jsem si to zase vzala do hlavy, že je to bláznovství, být za těchto podmínek někde uprostřed pustiny sama. Na to hlava jen pohrdlivě pohodí hlavou. Znáte to gesto pubertálních dívek, které moje matka bytostně nesnášela a já ho poté bytostně nesnášela u svých dcer? Sama se zmohu jen na bezmocné pokrčení ramenou.

8:20 – vystupujeme z auta. Upínám si batoh. V tom si uvědomím, že jsem zapomněla sváču. Aspoň že mám pití a v jedné kapsičce se válí tři zapomenuté datle. Propadám panice, ale hlava mě uklidňuje, že se nic neděje, a že si na patnáctém dáme v kempu pivo. Říkám jí, že se asi zbláznila, vždyť po pivu se mi motá (hlava) a těžknou nohy. Hlava jen mávne hlavou a řekne, ať neblbnu, že si tedy dáme nealkoholické.

Vybíháme.

Stejně je ta moje hlava pitomá. Neví, co chce. Před pár týdny jsem tuhle část dnešní trasy běžela obráceně a ona mi tvrdila, že je to celý do kopce. Logicky bych měla dneska běžet z kopce. A co říká palice jedna tvrdá teď? Naříká, že je to celý do kopce. Sotva táhnu nohy, ale hlava mi přikazuje, že minimálně osm kilometrů nesmím přejít do chůze. Chci jí vyhovět, aby byl klid. Jenže ona mi pokoj nedá. Najednou ji napadne, že je moc horko. Vzpomene si, že jsem se nenamazala a vytáhne na mě taková slova jako – úžeh, úpal (tady je v koncích, neví totiž, co je co!), spáleniny od slunce (nevím, jak na to přišla, v životě jsem se nespálila a to ani u moře), přehřátí, dehydratace, kolaps, rakovina kůže… a já se začínám připos bát. Nohy se třesou jako triceps staré ženy, kolena měknou na tvaroh a srdce mám až v gatích. Ale běžím dál, nic jiného mi nezbývá. Slunce pálí jako v tropech, stínu pomálu – jsme totiž na silnici. Hlava začíná tušit, že to trochu přehnala, tak mě uklidňuje, že až vběhneme do lesa, bude líp. Což se také po nějaké době stane. Vbíháme do lesa a budeme se orientovat podle žluté turistické značky.

Uprostřed pusté lesní cesty začne hlava zase plašit. Že jsme asi špatně, že už dlouho neviděla značku, a že jsme asi měly už dávno odbočit. Chci jí natlouct do hlavy, ať si užívá zpěvu ptáků, zeleň přírody, samotu a vůni letního lesa, jenže ona si vede svou. Tak jí aspoň začnu nadávat, že je blbá, že si to vymyslela sama, a ať mi dá už pokoj a přestane do mě furt vandrovat. Když se objeví značka, na chvíli ztichne, aby zase po nějaké době spustila. Jsem z těch věčných náletů a útoků docela vyčerpaná, když se najednou ocitnu na nádraží, v což jsem ani nedoufala. Odtud to mám jen deset kilometrů po známé cestě. Chvilku si tam sednu, sním svačinu – tedy ty tři zapomenuté ztvrdlé datle, které se mnou běhají už druhý rok, vypiju něco vody, zavolám svému drahému, kde jsem, těžce se zvednu a pokračuju dál.

Na známé cestě si hlava dovolí dát šlofíka, je ticho a já si konečně užívám běžeckou radost. Ani nevím jak, mám za sebou pět kilometrů vlnitého terénu. Takhle by to mělo být, hlava potichu, nekrafe krávoviny a já si pak můžu užívat běh.

Posledních pět kilometrů si zase nedá pokoj, předhazuje mi, že nemůžu, že málo trénuju, že jsem už stará, ale já na ni kašlu, už ji neposlouchám, protože vím, že tohle dám, i kdybych se domů měla doplazit. Chvíli se snaží protestovat nohy, ale těch si taky nevšímám, ještě aby mě buzerovaly ony.

A tak se dostanu, sice schvácená, utahaná, zničená, vyždímaná jako prádlo, domů.

Nemyslete si, že to tím skončilo. Pár dní nato leje jako z konve celý den. A co vymyslí palice dubová? Že prý se proběhneme. Po návratu musím pokorně přiznat, že to byl dobrý nápad a bylo fajn, běžet v dešti, brát útokem kaluže a nechat si cákat vodu až na hlavu.

A co jsem vám tím chtěla říct? Všechno jde, když se chce, a taky že je to v hlavě!

Hlavou zeď neprorazíš, ale žít se s ní dá. Já dokonce musím, vždyť mám na hlavě otvor určený k přijímání jídla a jídlo, to já děsně miluju.

Autor: Zuzka Součková

 

ZUZKASOUCKU