„Celý život jsem učila na základní škole český a ruský jazyk. Po odchodu do důchodu za mnou přišel tehdejší starosta města Petr Bursík, který mě požádal, zda bych kroniku nechtěla psát. To víte, že jsem nechtěla. On mě ale přemlouval. Úžasné bylo, když mě odvezl do Rokycan, kde působil v okresním archivu Petros Cironis, který také psal kroniku. Řekl, že kronika se musí psát dokumentním inkoustem a na dobrý papír, aby zůstala uchována,“ zavzpomínala na své kronikářské začátky Jindřiška Netrvalová.

Kromě událostí a informací o městě zaznamenávala například i to, jaké bylo počasí nebo kdo koho zabil. „Instrukce o tom, co a jak psát do kroniky, poskytuje okresní archiv. Nejdůležitější údaje jsou o městské správě. Kdo je starosta, jaké jsou tady funkce, jaké jsou správní odbory města atd. Pak je také důležitá statistika. Třeba kolik dětí se narodilo a jaká mají jména. Psala jsem i o školách nebo kultuře, například jaké filmy byly nejnavštěvovanější v našem kině,“ popsala.

Pevná ruku a podložený loket. I to k práci potřebovala stříbrská kronikářka

Kroniku psala paní Jindřiška ručně, což bylo dost náročné. „To nebylo jednoduché, protože kniha je veliká a musíte si ji všelijak podložit, aby se do ní vůbec dalo psát. Inkoust je dokumentní, čili co napíšete, to tam zůstane,“ doplnila.

Dnes už Jindřiška Netrvalová kroniku nepíše. Jak sama uvedla, je to hlavně kvůli věku. Pomyslnou kronikářskou štafetu po 23 letech předala Jitce Soutnerové, která je učitelkou na místním gymnáziu. Paní Jindřišce ale psaní kroniky už nechybí. Svůj volný čas věnuje kamarádkám, rodině a vnoučatům. V létě se chystá na svoji chalupu, kde bude hlavně relaxovat.