KNÍŽKA O ČESKÉM UČITELI VE VRANOVĚ V 19. STOLETÍ

6 listopadu, 2014|Posted in: Obecné

2 044x přečteno

Knížka o českém učiteli  v 19. století.

Pan Miloslav Michalec je dlouholetým obyvatelem vesnice Sulislav a má velký zájem o minulost obce. Zachránil knihu, která se jmenuje 36 let matičním učitelem. Napsal ji Jan Bárta Zahradecký a vyšla v roce 1929. Má evidenční číslo U 198 – 1 a razítko Obecná a měšťanská škola s československým vyučovacím jazykem. Vytiskla tiskárna Pokorný a spol. v Brně.

Kniha začíná známým  citátem, že historie je učitelkou národa. Vždy se to v hodinách dějepisu tvrdí. Tak proto jsem si knihu od pana Michalce půjčila a rozhodla se z ní napsat takový výtah o tom, co taky musel učitel zde v kraji osídlením převážně Němci zažít   před  více než  stovkou let.

Pan učitel Bárta nastoupil 22. září 1882 ve Vranově. Jel s ním správce  matiční školy  v Sulislavi . Bylo jim oběma kolem 20 let a Cipra jel s Bártou až do Stříbra, aby se tam Bárta představil. Celé povídání je o tom, jak  Němci dělali  Čechům naschvály, aby si přetáhli děti do německé školy. Po představení ve Stříbře  jedou zpět do Vranova. Vranov měl tehdy 30 popisných čísel. Děti do české školy chodily ze Svinné, Butova a samozřejmě z Vranova.

Ve Vranově  jsou již očekáváni, celý průvod dětí a rodičů jim jde vstříc. Je tu docela podrobný popis kroje, který je znám dodnes jako sulislavský. Dál autor popisuje světnici, kde bydlel dvacetiletý učitel Bárta, co mu Froncka nosila k jídlu. Třída českých dětí byla v domku u Pilousů. Z předsíně se šlo do třídy a na druhé straně bydlel Jan Pilous se svou ženou Němkou. Nerozuměla ani slovo česky.

Když učitel vstoupil poprvé do třídy,  už tam byly nějaké děti a další přicházely. Bylo jich celkem 41 ve věku od 6 do 14 let, hoši i dívky. Nikdo neuměl česky ani číst, ani psát. Rozdal jim slabikáře, napsal na tabuli abecedu a nastala těžká práce. Všechny děti si pan učitel moc pochvaluje, že nikdy už neměl horlivějších, poslušnějších hodnějších dětí, než byly tyto.

Pan učitel Bárta se ve Vranově zabydlel, nechal si přivézt basu a harmonium. Zde ve světnici ho často navštěvovali sousedé z Vranova, radili se s ním , jak si počínat ve věcech vlasteneckých. Když byla svěcena matiční škola ve Vranově, přijel z Plzně i JUDr. Václav Peták, velký znalec školských zákonů a předpisů, také purkmistr Plzně v pozdějších letech. I jindy se obracel učitel Bárta na doktora Petáka. Je tu také vylíčena krkolomná cesta doktora Petáka kočárem z Vranova do Stříbra.

Děly se i nekalé věci, obyvatelé Vranova  pracovali v dolech, naučili se pít a hrát v karty. Došlo to tak daleko, že tři statky přišly do dražby a koupil je kupec  Seifert ze Stříbra. Otevřel si ve Vranově malý uhelný důl. Rod Seifertů patřil vždy k nejbohatším ve Stříbře, o tom svědčí i monumentální hrobka na stříbrském  hřbitově.

Dále autor píše historii Stříbra. Uvádí, že čerpal z článku v Národních listech ze srpna roku 1926. Zabývá se hodně historií hornictví v našem městě.

Ve vsi Sulislav nacházel učitel Bárta útočiště. Setkáme se zde také se jménem Adam Králenec. Připomínám, že ten měl ještě donedávna v Sulislavi pomník při silnici na Plzeň. (Dle poslední zprávy byl pomník přemítěn a usazen jen o několik metrů dále – MarS).  Adam Králenec byl předsedou místního odboru Národní jednoty Pošumavské.

V knížce následuje zápis písní, které pan učitel vyslechl od své bytné Froncky. Celkem jich zapsal 44 a zveřejnil v Plzeňských listech v letech 1884 až 85. I zde v knížce je jich 47.

Pan učitel Bárta se musel z Vranova odstěhovat, protože  chtěl  vykonat zkoušku učitelské  způsobilosti. Tu mohl vykonat jen na škole, která měla právo veřejnosti. Konečně byl přeložen do Nýřan, kde taková škola byla.

V září 1884 se stěhoval do Nýřan, všichni vranovští Češi ho s láskou doprovázeli. Měl pocit, že udělal pro probuzení češství hodně.

Kniha pokračuje dalšími osudy pana učitele Bárty, ještě se do Vranova vrátil i s manželkou. Zde zažívali další krušné roky v boji o českou školu. Prošli i jinými místy, kde také neustávali ve snaze o probuzení češství.  Pan učitel Bárta dopisoval do různých vlasteneckých časopisů o stejném problému. V oblastech, kde žijí společně Němci a Češi, musí existovat české školství.

Zapsala Jindřiška Netrvalová , kronikářka města  v roce 2014