„Několik hodin jsme stáli v areálu tábora a sledovali průběh pietního ceremoniálu na obrazovce,“ popsal asistent senátora Jan Straka. „Na každém kroku areálu koncentráku v Osvětimi si uvědomujete, že byl celý komplex vybudován jen pro pracovní využití a následné povraždění statisíců rodin. Donutí vás to přemýšlet o potřebě tolerance a uznání nedotknutelnosti lidského života,“ dodal.

Vzpomínkové akce se zúčastnili přeživší koncentračního tábora, delegace mnoha států, mezi nimi také česká v čele s premiérem Bohuslavem Sobotkou.
„Delegace byly v obrovském stanu postaveném před a nad bránou tábora Auschwitz Birkenau, veřejnost, tedy i my, pak měla k dispozici velkoplošnou obrazovku mezi karanténou a trestním táborem u krematorií,“ popsal předseda Českého svazu bojovníků za svobodu okresu Tachov Jiří Nenutil.

Účastníci stáli v tomto prostoru několik hodin. „Ceremonie začala v půl čtvrté a trvala do sedmi, veřejnost musela být z bezpečnostníchdůvodů na místě o dvě hodiny dřív. Byl mráz, foukalo a sněžilo. Naštěstí organizátoři rozmístili teplomety po ploše, a tak jsme to ustáli ve zdraví. Nesnesitelná zima i navzdory našim moderním botám a tlustému oblečení nás přiváděla k myšlenkám na nepředstavitelný osud vězňů, kteří zde před 70 lety stáli jen v dřevácích a lágrových mundúrech,“ popsal svoje postřehy Nenutil.

„Se setměním přišel další okamžik, kdy zasněžený obrovský prostor tábora byl prosvícen reflektory a vše se ponořilo do teskného ticha a tíživé bezmocnosti. Mimořádně silným zážitkem byl pak průvod státníků od brány smrti ke krematoriím, kdy důstojný zástup vzdal úctu statisícům lidí, kteří šli cestou tam a nikdy se nevrátili,“ dodal.

Pístov. Stará Knížecí Huť. Mohyla. To je namátkou jen několik míst, kde jsou v tachovském okrese pochovány oběti pochodů smrti z konce druhé světové války. Jen na Mohyle v Tachově jsou uloženy ostatky 232 obětí pochodu smrti. Celkem je jich na Tachovsku několik stovek.

Pochody směřovaly v naprosté většině do koncentračního tábora Flossenbürg, který je z Tachova vzdálen zhruba třicet kilometrů.

Transport smrti

Asi nejznámějším a největším byl vlakový transport o 52 vozech, který přijel 13. dubna 1945 na tachovské vlakové nádraží. Podle historiků v něm přijelo 1500 vězňů, ačkoliv v koncentračním táboře Buchenwald do něj nastoupilo třikrát tolik lidí. Zemřelí byli cestou vykládáni a pohřbíváni do masových hrobů. Také do Tachova přijely dva vagony plné mrtvol.

Na nádraží v Tachově byli vězni seřazeni a dál pokračovali pěšky do Flossenbürgu. „Prudké stoupání ke Studánce nevydrží zhruba 200 vězňů. Jejich těla jsou svážena na nový židovský hřbitov, kde jsou s mrtvými z vlaku a ubitými z nádraží pálena dehtem ve vykopané jámě po čtyři dny,“ píše v knize Druhá světová válka. Případ Tachovsko“ historik Jiří Nenutil.

Pochod pokračoval ze Studánky na Písařovu Vesci a Lesnou. Tato obec se stala křižovatkou několika pochodů. Poslední zpráva o tomto pochodu pochází podle Nenutila z Jedliny, kde vstoupil transport na německé území a pokračoval do Flossenbürgu.

Cestou z Tachova zemřelo velké množství vězňů, buď vysílením, případně střelnou ránou. Jeden z jejich hrobů se nachází například u Staré Knížecí Huti, kde je i pamětní deska připomínající 37 obětí.

Této události se věnuje také tachovský amatérský badatel František Soukup. Ten o pochodu natočil patnáctiminutový dokument Transport smrti, který byl loni oceněn na festivalu amatérských dokumentů v Benátkách nad Jizerou.

„Už v roce 1975 jsem chtěl natočit amatérský film o pochodech smrti, které procházely Tachovskem. V roce 1946 jsem se jako šestiletý s rodiči přistěhoval do Tachova. Rodiče se tehdy byli se mnou podívat na Novém židovském hřbitově, kde koncem války bylo spáleno velké množství vězňů z pochodů smrti. Tehdy se tam válelo ještě množství pozůstatků po spálených vězních jako části obuvi, opasků, lžic a podobně. Zdi oplocení byly silně očouzené a byla o ně opřena opálená velká plechová nosítka. To místo ve mne zanechalo nezapomenutelnou hroznou vzpomínku,“ řekl Soukup Deníku.

Otřesná svědectví

František Soukup při své badatelské práci shromáždil rovněž řadu svědeckých výpovědí na nejotřesnější transport ve válečných dějinách Tachovska.
„Dne 13. dubna 1945 v dopoledních hodinách jsem jel jako vlakvedoucí s transportem vězňů vlakem sestávajícím z 52 vagonů z Plané do Tachova. Když jsem v Plané přijímal vlakovou soupravu, viděl jsem, že jeden zadní vagon byl naplněn mrtvolami. V druhém voze byly též mrtvoly. Na každém vagonu střežili vězně dva SSmani, kteří vězně tloukli pažbou pušek a též stříleli. Transport pozůstával z osob různých národností, Češi, Němci, Poláci, Francouzi, Židé a též jsem tam viděl jednoho černocha,“ vypověděl vlakvedoucí Hugo Lauber.

„Během jízdy vlakem jsem slyšel střelbu z vagonů. Když jsme přijeli do Tachova, bylo nádraží obsazeno četnictvem a policií. Na nádraží při vystupování zůstalo ve vagonech několik mrtvol, které pak vězni museli odnášet na hromadu. Některé mrtvoly již byly v rozkladu. Viděl jsem na nádraží, že SSmani vězně kopali a bili. Jeden vězeň, který vysílením nemohl vstát, byl SSmanem střelen malou pistolí do záhlaví a z úst se mu vyhrnula krev.“

Mrtvoly z nádraží a z cesty Tachovem byly, jak už bylo zmíněno, páleny na židovském hřbitově v Tachově. Bylo to zhruba 500 až 600 osob. Byly páleny za asistence policie a Volkssturmu, dozor měl strážník Josef Weidl z Tachova, který 3. května 1945 spáchal sebevraždu. Dalších 15 zastřelených vězňů bylo spáleno za obcí Studánka.

Vraždy vězňů nezůstaly bez trestu. Dne 12. října 1946 stanul před Mimořádným lidovým soudem učitel Josef Herzog, který byl velitelem jednotky Volkssturmu ze Studánky, která doprovázela vězně do Lesné. Protože stál v čele eskorty, která vězně vraždila, byl mu udělen trest smrti.

Další odsouzený k trestu smrti z jednotky Volkssturmu byl šestačtyřicetiletý obuvník z Tachova Jiří Haubner. Při návratu z eskorty, asi kilometr před Tachovem, na něj místní obyvatelé volali, že jeden z vězňů uprchl a ukryl se na otevřeném poli za pluhem. Haubner měl pistolí asi padesátiletého vězně střelit do hlavy. Z toho ho usvědčila Magdaléna Würlová, která dále uvedla, že v Tachově se o obžalovaném mluvilo jako o vrahu dalšího neznámého vězně.

Pochod žen

Tachovskem procházelo na sklonku války několik pochodů smrti. Jedním z nejlépe zmapovaných je ten, který vycházel z Helmbrechtsu a skončil ve Volarech. Na Tachovsku šel trasu Planá – Kočov – Nová Hospoda – Bor – Stráž.

„Díky poutavému osudu Evy Erbenové, která prošla Terezínem, Osvětimí, zmíněným pochodem, po smrti maminky utekla a byla schovávána na Chodsku, je známa celá trasa pochodu,“ píše v již zmiňované knize Jiří Nenutil.

Do transportu byly zařazeny ženy z několika koncentračních táborů, většinou z Osvětimi, Ravensbrücku, či Flossenbürgu. Roli v pochodu hraje opět datum 13. dubna 1945. To se 1073 žen vydalo na pochod z Helmbrechtsu, který byl pobočkou Flossenbürgu, do koncentračního tábora ve Svatavě na Sokolovsku.

„Ještě před východem slunce nás esesáci vyhnali na pochod. Každý den jsme ušly třicet až čtyřicet kilometrů.I v mrazu (bylo tehdy velmi chladné jaro – pozn. red.) jsme spaly po stranách silnic, živily se plevelem, kůrou z větví a odpadky,“ píše ve svých vzpomínkách Eva Erbenová.
Jídlo na příděl byl hrnek řídké polévky a krajíček chleba každý večer. Nic více ženy nedostaly. Ty, které nemohly dál, nebo se pokusily o útěk, chytili vojáci pomocí psů a na místě zastřelili.

V historických pramenech je hlášeno osm až deset mrtvých hladem a vysílením u Bezděkova. Ti byli po válce exhumováni a pohřbeni na tachovské Mohyle.

Pochod prošel bez zastávky Borem a pokračoval do Stráže, kde ženy přenocovaly. Z dostupných pramenů, jak uvádí Nenutil, je zřejmé, že v transportu byly zařazeny jen Židovky ve věku 16 až 50 let. Přístup k vězeňkyním nebyl nikomu z civilního obyvatelstva dovolen, přenocování bylo zajištěno u hostinského Antonína Thumerta ve Stráži a u nejbližších sousedů ve stodolách. „S transportem bylo přivezeno na jednom voze několik mrtvých žen, další tři zemřely ve Stráži,“ píše se v knize „Druhá světová válka. Případ Tachovsko“. Deset žen bylo pohřbeno na strážském židovském hřbitově.

Planá a Pístov

Častým svědkem průjezdu vězeňských transportů bylo nádraží v Plané. A nejen nádraží.

Například ve dnech 20. a 21. dubna prošel městem pochod smrti z Žitavy do Flossenbürgu, ve kterém šlo 1300 mužů a žen. Přímo v Plané bylo z tohoto pochodu zastřeleno šest vězňů, vesměs Židů z Budapešti, píše Nenutil.

Zastřeleno bylo ještě dalších několik vězňů, cestou do Tachova k nim přibylo deset jiných.

Obětem pochodů smrti na Plánsku jsou věnovány dva památníky na místě hrobů na plánském hřbitově.

Velký památník obětem pochodu smrti je vybudován nad vesnicí Pístov. Každý rok se zde koná pietní shromáždění. Obětí na tomto místě ale možná nemuselo být tolik. Transport zde byl překvapen americkými hloubkovými letci. Někteří vězni se rozutekli a ukryli. „Avšak stráž SS, údajně Lotyši, začala z pušek na letadla střílet. Ta se snesla níže a zahájila palbu do transportu. Na místě bylo zabito 30 vězňů a jeden SS. Dalších 18 vězňů bylo lehce zraněno, avšak stráže je dobily,“ píše se v knize.

V pístovské mohyle našlo poslední odpočinek 68 obětí nacismu.

Další svědectví o pochodech smrti pocházejí například z Lestkova, kudy procházely dva transporty, z Krasíkova, ze Stříbra.
Někteří vězni v pochodech smrti ale měli také pověstnou kapičku štěstí. Jak uvádí Jiří Nenutil ve své knize, například pochod, který procházel 20. dubna Rozvadovem byl za Svatou Kateřinou už bez dozoru a vězni se po hloučcích sami rozešli různými směry.

U obce Doly zase maďarští dozorci zastřelili 32 mužů a posléze propustili všechny ženy a pochod tak ukončili.

Další informace je z 23. dubna ze Studánky, kde byli z pochodu propuštěni Češi a Poláci, ovšem ostatní vězni byli postříleni v nedalekém lese.

Jiří Kohout

TACHOVSKÝ DENÍK

SOUVISEJÍCÍ »