NAPSALA KNIHU – ŽIJE PRÝ JAKO MIMOZEMŠŤAN

12 února, 2015|Posted in: PRO ŽENY

3 105x přečteno

Žije ve Stříbře, a  to už plných 53 let. Poslední tři roky je v invalidním důchodu, o to víc se začala věnovat sama sobě a dokonce vydala i knihu pod názvem Můj život mimozemšťana! Kristina Götzová Fiedlerová miluje prý život a vše s ním spojené. Jejím mottem je proto Život je nádherný dar, tak je třeba ho naplno prožít!

Více se se o autorce dozvíte v následujících řádcích.

Kdy jste se rozhodla, že napíšete knihu?  V druhé polovině svého dosavadního života jsem si velice často s touto myšlenkou pohrávala. Vlastně jsem tím jakoby vyhrožovala lidem ve svém okolí, že o nich napíši, ať se okolí pobaví. Nosila jsem v hlavě určitou představu. A v loňském roce jsem ji začala realizovat. Trochu mě k tomu vyhecoval i můj psycholog, ke kterému jsem chodila  na terapie s mojí bipolární poruchou osobnosti. Paradoxem je, že když kniha vyšla, on zemřel. Ale to vše se čtenář dočte hned v první  kapitole.

 A skutečně jste psala o vašich přátelích a rodině? Samozřejmě jsem to neudělala, nejenom proto, že ta kniha je tak trochu sondou do mých vzpomínek, je to taková moje zpověď, a tudíž pouze o mně a mé rodině. Ani bych si netroufla bez jejich souhlasu  něco takového udělat.

Kdy tedy kniha vyšla a jaké nakladatelství se toho ujalo? Oslovila jsem nakladatelství Tiskový Express, tam neměli s vytištěním žádný problém. Během psaní jsem s nimi byla v kontaktu a po dopsání knihy jsem podepsala smlouvu. Našla jsem si korektora a grafika, nechala si nainstalovat program na psaní knih a v létě, za teplých večerů a nocí, jsem usilovně datlovala do počítače na terase našeho domu. S psaním nebyl žádný problém, témata jsem měla předem v hlavě už připravená. Psát jsem vždy začala, až když mě opravdu ta múza políbila. Knihu pojmenoval můj syn a dokonce sehnal i grafiku na obal knihy.

Takže vše proběhlo zcela plánovaně?  V podstatě ano, ale jeden zádrhel se přesto vyskytl. Stalo se jím nedodržení termínu grafičky, která měla navrhnout a namalovat, dle mojí představy, obálku. Ale problémy jsou od toho, aby se řešily, a tak jsem na to šla jinak. Nakonec jsem nelitovala, mně osobně se konečná verze nejenom obálky, ale i knihy, líbí.

Jak k názvu “Můj život mimozemšťana” Váš syn přišel?  Od jisté doby, co já žiji v symbióze se svými nemocemi, se tak často – jako mimozemšťan, i cítím. Ale o názvu můj syn prý nemusel dlouho přemýšlet, protože mě tak vidí a já se občas i tak chovám a mluvím. Je to tedy velice výstižné a pro mě přijatelné.

Jste s knihou spokojena?  Jsem na sebe tak trochu hrdá hlavně proto, že jsem napsání knihy měla v hlavě tolik let a konečně se to podařilo a to je to, co mě hřeje u srdce. Jinak se za žádnou spisovatelku, jak už jsem taky zaslechla, nepovažuji, i když budu v psaní pokračovat.

Už prý uvažujete o další knize, ta by měla být o čem?  Těch témat mám připraveno několik, ale všechna se budou opět týkat mě a mého nejbližšího okolí. Ale nemusí se nikdo bát, jména nepoužiji.

Už se k vám dostaly nějaké ohlasy a reakce čtenářů, kteří knihu četli? Jasně. Ten, kdo se pustil do čtení, dostal ode mě za úkol, napsat mi na e-mail, jak na něho kniha zapůsobila. I když vím, že dnes je hodně málo lidiček, co vám řeknou pravdivý názor a pocity po přečtení, ale já si myslím, že by mi to mohlo pomoci v psaní dalších povídek ze života. Všechny e-maily jsem si vytiskla a možná, že je v další knize použiji. Některé byly docela emoční, někdo u některých kapitol dokonce i plakal, nebo se smál. Radost mám za obě emoce. Smích i slzy k životu přece patří. Dokonce mi i někteří skládali poklonu, že jsem se tak otevřela, že by to nedokázali. Ale byla to přece moje zpověď na papír, a s tím jsem do toho šla. Já si myslím, že to, jestli se jim kniha líbila, ukáže až 2. díl. Pokud si ji koupí ten čtenář, kterému se snad líbil ten 1. díl, budu mít vyhráno a věřím, že mě zase někdo či něco vyburcuje k napsání dalších knih. Pro mě je psaní určitý druh adrenalinu a proto uvidíme…

Řekněte nám nějaký ohlas od čtenáře? Syn mé kamarádky jí matce hned první den zabavil a po přečtení přišel do kuchyně, kde matce, která vařila, sdělil, že ta teta je opravdu šílená, a že tu knihu použije na referát a ještě na perfektní slohovou práci. To je přece milá reakce od 15-tiletého studenta. Je zajímavé slyšet ty názory čtenářů. I zde je vidět,že každý člověk je originál, a tím pádem, každý s jiným názorem.

Čím Vás napsání knihy obohatilo?  Byla to pro mě velice zajímavá zkušenost a radost, že jsem to vše zvládla a zrealizovala sama a na vlastní náklady. Přivedlo mě to i k lidem, které jsem třeba od studenských let neviděla, jeden výtisk jsem dokonce věnovala i Lucce Bílé, nebo zaslala mé 90-tileté pratetě do Vídně. Potkala jsem se i s novýma lidmi, pár jich mi řekli, že se v textu také našli.

Byla jste kvůli něčemu, co má spojitost s knihou, mile překvapena?  Ano byla. Snad nejvíc, když jsem jela na terapii k mému psychologovi do Plzně a šla jsem chodbou okolo otevřené kanceláře a tam si jiná psycholožka, mně úplně neznámá, za stolem četla mou knihu. Nebo mě obvodní lékařka mé matky řekla, že četla knihu, a že se divila, co vše ve mě je. Kladné ohlasy jsem měla i z naší rozvětvené rodiny. Vím jistě, že jsem některé velice překvapila.

Dostala se k vám zpětnou vazbou i nějaká záporná reakce? Samozřejmě, ale zatím jen jedna. Po přečtení kapitoly “Pád bez padáku” mě kamarádka, co to v tu osudnou dobu se mnou prožívala a byla mi taky trochu oporou, řekla, že jsem do té kapitoly dala málo emocí, že to bylo, z jejího pohledu, daleko horší, než to píši. Taky trochu naštvaný byl 31-letý syn, jehož SMS zprávy tam jsou uvedeny. Ale zrovna ty zprávy byly tak, alespoň pro mě, jako matku, krásné a není se zač stydět. I přes to, si ale myslím, že oba synové i manžel, jsou na mě patřičně pyšní.  Vím, že jsou v mém okolí lidi, kteří mě to přejí, ale taky opak.