Pracoval ve výpočetním středisku, kam jsem i já po škole nastoupila. Celé přízemí oné budovy zabíral počítač. Jmenoval se EC1033, byl ruské, pardon sovětské provenience, a bydlel na sále. Tak jsme říkali místnosti, kterou zabíral od zdi ke zdi a od podlahy až ke stropu. Každý, kdo měl k počítači přístup se musel odít do bílého pláště a pantoflí, pak teprve se mohl přiblížit.

Počítač chroustal děrné štítky, na kterých měl příkazy a plival sestavy s výsledky.

Mluvím o osmdesátých letech minulého století.

Pak jsem rodila děti, starala se o rodinu a s výpočetní technikou ztratila kontakt. Už jsem nikdy nenastoupila do toho vlaku, který se sametovou revolucí nabral kosmickou rychlost a nechala si jej spokojeně ujet. Můj muž se ve vlaku udržel, ani na okamžik nevystrčil nos, zůstal a stal se z něho „ajtý“ mág.

A protože je šikovný a chytrý, neustále u našich dveří někdo se zarmouceným pohledem pláče, v náručí svého nejlepšího přítele, počítač.

Hodně jsme se nasmáli, když si ho pozvala do ordinace zkroušená paní doktorka, že se jí rozbil „ten držák na kafe“. Držák na kafe? V počítači? Pro mého počítačového odborníka to nebyl až tak velký problém. Rozklíčoval rychle, že se jedná o CD mechaniku, kam si po vysunutí odkládala kávu.

Snadno pozná, komu se rozbila klávesnice, protože si do ní vylil čaj.

„Nevylila jste si tam něco?“

„Ne. To ne! V žádným případě,“ pohoršuje se hříšnice, jak ho taková blbost mohla napadnout.

Odpojí klávesnici. Zkušeným grifem, aby ji omotal kabelem, otočí vzhůru nohama, dobře, no tak písmenama, a z ní vytečou tři hrnky tekutiny. Dotyčná paní inženýrka, rudá až na zadku, dělá, jakoby tam najednou ani nebyla.

Jsem klidná a šťastná, že mám doma odborníka. Často pracuju s notebookem na klíně. Kdykoli mě takhle zahlídne, nezapomene se zeptat, jestli si dělám zálohy. Pak mi vypráví strašidelné historky, co se stalo těm, kteří nezálohovali. Jak přišli o minulost, přítomnost a ač se to nemusí zdát, tak i o budoucnost. Nemají ani fotku, natož důležitá data. Vlasy mi vstávají hrůzou na hlavě a v duchu si slibuju, že hned zítra si zálohy udělám.

„Doufám, že si děláš zálohy pokaždý, když skončíš,“ slyším tak často, že to ani nevnímám.

„To víš, že jo,“ v duchu přemýšlím, kdy naposledy to bylo. Minulý týden? Jo a kde jsem zase nechala tu flashku?

„Doufám, že to nedáváš jen na flashku, dal jsem ti přece záložní disk.“

„Aha, záložní disk. Jo, vzpomínám si, dostala jsem ho k narozeninám. Měla jsem takovou radost, že jsem si musela následující den dojít koupit dárek sama. Kam jsem ho jenom uklidila? Vždyť se tady válel na stole několik měsíců. Jenže pak měla přijít návštěva, tak jsem ho sklidila. Kromě disku i nezaplacené složenky, pozvánku na preventivní prohlídku a ještě nějaké obálky, které jsem zapomněla rozbalit. Kde to všechno teď je? Sakra, toho je tolik pořád, kdo si to má furt pamatovat? Kam jsem to jenom dala? No nebudu se tím stresovat, určitě to tady někde bude.“ Odložím tento vnitřní monolog na neurčito.

Neděle ráno, pracuju u počítače. Opravdu nehraju žádnou hru ani nesjížím facebook. No dobře, občas se tam překliknu. A najednou. TMA! Obrazovka zčerná. Jen vlevo nahoře bliká na poplach červené světýlko. V mé hlavě se rozbliká taky a s pocitem nevolnosti vzpomínám, kdy naposledy jsem dělala zálohu. Čtrnáct dní? Auuu, to bude bolet.

S pokorným tichým hlasem jdu za svým ajťákem.

„Ty přece máš zálohy,“ je úplně v klidu. Mám přiznat barvu? Že nedělám zálohy pokaždé když skončím s prací, protože jsem líná dojít si pro flashku či vzpomenout si, kam jsem dala disk. Mlčím, v oku mi tiká tik. Žaludek se obrací naruby, noha nervózně klepe do podlahy. Ruce drží palce a v duchu si opakuju mantru – to bude dobrý! Tvář napětím rudne. Chci bušit hlavou o zeď, ale to by mě bolelo a taky bych byla moc nápadná. Hned by si domyslel, že ani nevím, kdy naposledy jsem práci zálohovala.

Bere počítač do rukou, tváří se, jakoby ten přístroj viděl prvně v životě. Obrací ho vzhůru nohama a ptá se, kde má zapínání, a ať mu podám brejle. Mlčky prstem ukážu na vypínač.

Zmáčkne ho, nic se neděje. Obrazovka je černá jako prázdnota v mojí hlavě. Strach mě pohlcuje celou. Znovu mačká vypínač. Drží ho nekonečnou dobu. Můj žaludek se třese jako teplý sulc.

Pak počítač naskočí. Něco mu počítačtinou říká, ale s tím si odborník odborně poradí. Chvíli trvá, než se mašina dostane do pracovního režimu a než se já zbavím napětí. Nemusí být ještě vyhráno, mohlo se něco ztratit.

Zvítězili jsme. Všechno funguje.

Zázračně si vzpomínám, kam jsem uklidila externí disk. Beru i flashku.

Zálohuju jako o život na všechno, kam to jde!

A proto, slovy mého muže, vás nabádám: „Dělejte si zálohy, dělejte si zálohy, dělejte si zálohy!“

Zuzka Součková

http://zuzkasouckova.blog.idnes.cz/c/482018/jak-je-dulezite-miti-zalohy-aneb-bez-zaloh-to-boli.html