Já totiž zhubnout nedokážu. Miluju jídlo. Každé. Zdravé, ale to nezdravé, plné chemie, úplně nejvíc.

Už několik let jsem nekoupila domů chipsy. Je to přece strašnej hnus, který by normální člověk nevzal do pusy. Jenže vždycky se ke mně nějak dostanou. Sedím na oslavě a přede mnou je miska, ne, ohromná mísa chipsů. V duchu se pohoršuju – asi se zbláznili, jak můžou tenhle sajrajt kupovat? Já tedy tohle jíst nebudu! Jen oči mísu neustále hypnotizují. Musím si sednout na ruce, ty potvory často dělají, co chtějí, aby po brambůrkách nešly. Odolávám. Už pět minut. Šest. Sedm. Najednou, ani nevím jak, ruka vystřelí a sáhne po brambůrku. Strčí mi ho do pusy a já jen zachrochtám blahem. Už tu ruku nedokážu zastavit. Cpe mi chipsy do pusy po plných hrstech. A já křupu a křupu. Slastí ani nedýchám. Kde je ta dáma, která tu doteď seděla? Ta osoba, která jí zdravě? Která ještě před chvíli touto pochutinou pohrdala?.

Opatrně se kolem rozhlédnu, abych se ujistila, že mi někdo nechce ujídat. Nebudu a nebudu se dělit, sama mám málo. Žeru, drobky odpadávají od úst, lepí se na ňadra, drolí do klína, teď mi dokonce jeden brambůrek upadl. Zašlapu ho do koberce, nejsem přece takové prase, abych jedla ze země. Přisunu si poloprázdnou mísu k sobě a už jen paběrkuji poslední drobečky. Uff. Snědeno. Odkládám mísu a dělám jako by nic. Během hodiny mi bude blbě, psychicky i fyzicky, ale nad plnou mísou to neřeším.

Oříšky. Slané buráky. Je to pěkné svinstvo. Prý jsou plné plísné, jedů a já nevím čeho ještě. Také sůl není nic, co by měl člověk vyhledávat. Regál s nimi v Lidlu objíždím velkým obloukem. Dívám se na druhou stranu a odolávám. Do chvíle než dorazím k pokladně a tam už neuteču. Proradný prodejce znalý marketingových triků (taky je znám, ale stejně podlehnu – fungují!) mi je předloží ve výši očí ve frontě na kasu. Ruka si zase dělá, co chce. Házím pytlík do košíku a předem už vím, co bude následovat. Hned po příchodu domů pytlík třesoucí se rukou trhám, stejně jako feťák aplikuje drogu. Usedám na gauč a začnu! Zanořím ruku do pytlíku, naberu plnou hrst. S rozkoší se na dlaň podívám, koutky se samovolně roztáhnou, pevná vůle zhnuseně odešla podívat se do lednice na mrkev a brokolici. Popelka začíná přebírat oříšky. Nejdřív vyzobávám půlky a čtvrtky. Nechci, aby kazily umělecký dojem. Jakmile mám v dlani pouze celé buráky, cítím uspokojení z dobře vykonané práce. Jeden po druhém strkám do úst a užívám si onen přenádherný pocit blaha. Křup! Nabrat další hrst. Všechno se opakuje. Mňam! Obsah celého balení mizí v mých útrobách jako vlak v zatáčce.

Miluju čokoládu s celými ořechy. Hryžu čokoládu, abych se dostala co nejdříve k oříšku. Nechápu, proč si nekoupím někdy jen ořechy samotné – bez čokolády. Asi proto, že miluju čokoládu!

Nekupuju si na ulici zmrzlinu. Je plná cukru, a cukr, jak známo, patří mezi zabijáky.
Jednou za týden provozuji týdenní nákup. Popojíždím plnícím se košíkem, když v tom se dostanu do uličky s mrazáky. Ačkoli nechci, oči se stočí špatným směrem, tělo zabočí za nimi a stojím u zmrzlin. Provokativně, jako by mě balil nějaký puberťák, na mě mrkají litrové vaničky zmrzlin. Plné barviv, konzervantů, éček, kalorií, kilokalorií, joulů a dokonce i kilojoulů. A ještě se tam určitě něco najde… Chvíli váhám – ano? – ne? Ne! V okamžiku, kdy se proberou chuťové buňky, zapomínám na předsevzetí i na chemii. A rozhodování vázne už jen nad vanilkovou, ořechovou, čokoládovou. Tak kterou? Beru vše! Cestou domů se těším na ten zmrzlinový orgasmus. Jak ploché jsou mé touhy! Ještě ani neuklidím nákup, když si sedám na terasu s vaničkou vanilkové. Lžičku položím na zmrzlinu v pravém úhlu a jako bych chtěla máslem namazat chléb, stahuji první vrstvu. Nabírám studenou hmotu a zároveň krotím Pavlovovy reflexy. Sliny mi kapou až na podlahu, když strčím ten chemický zázrak do úst a nechám chladnou sladkost rozplývat se na jazyku. Než se stačí rozpustit v mých ústech, lžička už jede další kolo, další várku. Jsem schopná vaničku sežrat, bez ohledu na následky.

Jinak jsem v jídle skromná. Chleba se sádlem a solí mi stačí. Půl bochníku!

Běhám, jezdím na kole, chodím, měsíčně stovky kilometrů. Všichni říkají: „Ty si můžeš dát, co chceš. Ty se máš, to vyběháš.“ Jen já vím, jaké sportovní dávky mě to stojí, abych netloustla. Jsem prostě žravá! Nenažraná! Nedojedená! Pořád při chuti!

Ale říkám si: „No co, život mám jenom jeden a tak si ho musím užít. A přece si nebudu občas upírat to, co mi chutná, protože to není žádoucí a pro tělo vhodné! A když budu chřoupat ty nezdravé brambůrky sto let, dožiju se docela vysokého věku!“