SBĚRATELKA PANENEK

7 července, 2014|Posted in: PRO ŽENY, Rozhovory

3 496x přečteno

LIDÉ Z NAŠEHO MĚSTA

Alena Duspivová: Lidé by se k sobě měli chovat lépe

Dnes se čtenáři seznámí s mladou maminkou, které je 34 let, ve Stříbře žije 28 let a pracuje jako šička v Černošíně. Je plných deset let vdaná a s manželem vychovává dvě malé dcerky, devítiletou Elišku a pětiletou Verunku. A má nevšedního koníčka, sbírá panenky s porcelánovou hlavou a navíc moc ráda šije.

První koníček šití, proč?

Šití mě chytlo asi ve 12 letech, kdy jsem se pokoušela šít v ruce různé dečky,oblečky na panenky a podobně.  Někdy v 19 letech jsem dostala svůj první šicí stroj a mám jej dodnes a časem jsem si pořídila další dva stroje. Pak už jsem zkoušela opravovat věci a věnuji se tomu dodnes, prostě mě to baví.

Další koníček, panenky, kdo tě k tomu přivedl, jak to začalo?

Jednou jsem šla kolem obchodu, kde je prodávaly, a tak moc se mi líbily, že jsem si hned dvě odnesla. Začala jsem je sbírat asi před 14 lety, ale už je nekupuji, protože je nemam kam dávat. Má jich kolem tří desítek. A když se narodily mé dcery, už nebyl  čas je opečovávat, tedy čistit, prát jim šatičky a podobně.

Jaké jsou to panenky, z jakého materiálu?

Jsou to velmi křehké panenky, mají porcelánové obličeje. Jsou velmi detailně provedené.

Mají krásné šaty, jak se o ně staráte?

Musí se opatrně otírat prach, omývat obličeje. Jednou za rok panenky vysvléknu a vyperu jim ručně šaty. Také je nutné vyčistit vlasy. Na jednu jsem si dokonce ušila i svatební šaty a měla ji na autě.

Co dcerky, chtějí si s nimi hrát?

Dcery si už zvykly,  že to nejsou panenky na hraní, tak si jich už ani nevšímají. Samozřejmě,  když byly malé, tak je to neustále lákalo,  ale teď už ne, mají své hračky a respektují to.

Co na to říká manžel?

Manžel mě podporuje, můj koníček mu nevadí. Naopak, některé panenky mám od něj jako dárek.

Co ještě ráda děláte?

Když mám chvíli čas, ráda se projedu na kole a také chodím na aerobik. Na více koníčků v podstatě nemám už čas.

Ráda bych si četla, ale času nezbývá, tak občas jen nějaký časopis. Potřebovala bych delší dny, abych stihla vše. A když mi to vyjde, kouknu se na seriál Ordinace v Růžové zahradě.

Máte nějaké motto?

Mé motto – žádné nemám snad jen,  že by se lidé k sobě měli chovat lépe.