Nevím, jak začít, ale vím, že to udělám.

Od 1. dne tohoto roku vám chci říct toto:

Děkuji za každé nové ráno, kdy se vzbudím, dokážu vstát a bolí mě minimum.

Děkuji, že mohu beztrestně do lesa, zadarmo se dívat na slunce a všechnu tu krásu kolem.

Děkuji, že je ještě dost lidí, kteří chápou (aspoň trochu), moje chování a bláznovství, že chápou podstatu žití, kdy jsou moje priority trochu jinde, než u řady dalších lidí. Já žiji, nepřežívám!

Děkuji za to, že mi do cesty přišli i špatní lidé. Hodně to bolelo, něco stále bolí, hlavně ty lži, ale díky těmto lidem jsem se posunula o zkušenosti dále a o to víc si vážím jiných lidí, těch, kterým říkám PŘÁTELÉ. Možná jich není moc, a nebo naopak je jich hodně, když je jich více, než jeden, záleží na úhlu pohledu.

V mém věku, kdy už koušu šestý dílek koláče, si víc a víc uvědomuji, že jsem se dříve špatně dívala a vnímala. Že jsem se zlobila, když pršelo, přičemž správně je říct, jé, to je dobře, bude voda, dosáhne až k nejhlubším kořenům stromů, stromy naberou sílu, rozkošatí se a dají nám vzduch, stín i teplo a slouží nám i po své smrti jako židle, kniha, půda.

A o tom to je. Nehledejme stále na všem to špatné. Pojďme hledat na všem to dobré.

Uvědomit si, že sice peníze potřebujeme k žití a na poplatky, ale nepotřebujeme každý měsíc nové oblečení, zájezdy, šperky. Protože, to, co opravdu potřebujeme, to se nedá koupit za žádné peníze.